ECLI:CZ:US:2008:4.US.214.08.1
sp. zn. IV. ÚS 214/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. Č., právně zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Ostrava, Stodolní 26, směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení v Praze ze dne 29. října 2004, č. 630 218 1974, a rozsudkům Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2005, č.j. 21 Cad 118/2004-44, a Nejvyššího správního soudu ze dne 25. října 2007, č.j. 6 Ads 54/2006-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho nespecifikovaná základní práva.
Shora citovaným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení, Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava - město, byla zamítnuta žádost stěžovatele o částečný invalidní důchod. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel správní žalobou. Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byla žaloba zamítnuta (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a právní zástupkyni stěžovatele byla přiznána odměna ve výši 1.160,- Kč (výrok IV.).
Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud shora citovaným rozsudkem zamítl (výrok I.), České správě sociálního zabezpečení nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.) a ustanovenému právnímu zástupci stěžovatele přiznal odměnu ve výši 325,- Kč (výrok III.).
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal okolnosti svého případu, když uvedl, že s ohledem na špatně vedený porod a následné oživování byl jeho mozek poškozen, což vedlo ke snížení jeho intelektu a jeho schopností. Podařilo se mu vystudovat zvláštní školu, avšak učební obor tesař nedokončil. Následně absolvoval řadu psychiatrických i dalších lékařských vyšetření. Jeho zdravotní stav není dobrý, a proto se obrátil na příslušnou pobočku České správy sociálního zabezpečení se žádostí o invalidní důchod. Opakovaně byly od roku 1998 jeho žádosti odmítány. V posledním případě se domáhal provedení vyšetření na jiném pracovišti. Jeho žádosti bylo vyhověno a jeho vyšetření bylo provedeno v nemocnici v Brně. Ani na základě tohoto posudku mu nebyl invalidní důchod přiznán. Proto se obrátil se správní žalobou na krajský soud, který nechal provést kontrolu u posudkové komise v Hradci Králové. Ani její závěry však nevedly k přiznání invalidního důchodu stěžovateli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí správních soudů se nevypořádala se skutečnosti, že původní vyšetření mu přisuzovala diagnózu s kódovým označením, dle Mezinárodní statistické klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů, F 07.0 (vrozená organická porucha osobnosti na encefalografickém terénu), avšak vyšetření posudkových lékařů dospěla k závěru o diagnóze s kódovým označením F 61.0 (smíšená porucha osobnosti).
Stěžovatel na základě rozdílných výsledků šetření dovozoval, že vyšetření nemohlo být provedeno na jednom, ale na dvou různých mozcích, neboť není možné dospět k tak odlišným závěrům. Krajský soud pak ani nevyhověl jeho návrhu, aby soud nařídil vypracování revizního posudku. Stěžovatel rovněž konstatoval, že napadená soudní rozhodnutí se blíže nezabývala jednotlivými diagnózami a jejich slučitelností z lékařského hlediska.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Cad 118/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádá jakoukoliv ústavně právní argumentaci, jakož i uvedení, v čem měl spočívat zásah do jeho základních práv.
Ústavní soud proto především konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může podat ústavní stížnost každý, kdo tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení jehož byl účastníkem bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Stěžovatel ve svém podání vyjádřil nespokojenost se závěry správních soudů a České správy sociálního zabezpečení, k niž tyto dospěly na základě opakovaného posuzování zdravotního stavu stěžovatele. Vyčítal napadeným rozsudkům, že neprovedly rozbor zmíněných diagnóz, jejich vzájemný vztah a jejich slučitelnost u jednoho člověka. K tomu Ústavní soud konstatuje, že provedení těchto odborných posudků není náplní činnosti soudů, ale příslušných zdravotnických zařízení.
Úkolem soudů ve správním soudnictví je prověření, zda rozhodování, v projednávané věci České správy sociálního zabezpečení, odpovídalo příslušným zákonům. Ústavní stížnost pak může brojit proti tomu, že soudy pominuly základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. Není v pravomoci Ústavního soudu ani obecných soudů, aby hodnotily zdravotní stav stěžovatele, případně kohokoliv jiného, při využití specializovaných lékařských znalostí a poznatků.
Pokud jde o provedení důkazu, je soudní moc svěřena soudům, které při znalosti konkrétní věci a ve vztahu ke všem provedeným zjištěním, mají posoudit nezávisle a nestranně nezbytnost navrženého důkazu.
Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že soudy se věcí zabývaly v rozsahu, v jakém je soudní kontrole předložil stěžovatel a dospěly k jednoznačnému závěru. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu