ECLI:CZ:US:2008:4.US.2141.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2141/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, AK se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007 č. j. Nco 70/2007-436 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně mu zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označeného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Pokorná a JUDr. Pavel Mihola nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 3 C 213/2002 a u Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 18 Co 324/2006.
Stěžovatel uvedl, že Okresní soud v Chrudimi zamítl jeho žalobu, kterou se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí. K projednání stěžovatelova odvolání byl podle rozvrhu práce určen senát 18 Co Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve složení Mgr. Miloš Zdražil, JUDr. Alena Pokorná a JUDr. Pavel Mihola, proti kterým stěžovatel uplatnil námitku podjatosti, neboť byl přesvědčen, že jmenovaní soudci nejsou nestranní. Důvod podjatosti spatřoval v tom, že tito soudci se v jiné stěžovatelově právní věci (vedené pod sp. zn. 18 Co 378/2006) odmítli zabývat všemi aspekty věci a potvrdili zamítavý rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.). Vrchní soud v Praze však neshledal pro vyloučení jmenovaných soudců zákonné podmínky, neboť okolnost, že rozhodovali ve věci, resp. věcech téhož účastníka, nemohla být sama o sobě důvodem k jejich vyloučení.
Stěžovatel vytkl Vrchnímu soudu v Praze, že se se vznesenými argumenty, kterými odůvodnil pochybnosti o nepodjatosti jmenovaných soudců, dostatečně nevypořádal a k doložení svého tvrzení svoje námitky zopakoval. Upozornil, že si je vědom toho, že ustanovení §14 o. s. ř. se nepoužije v případech, kdy je doložitelné, že věc rozhodující soudci postupovali tak, že jejich úkony, řešené otázky a způsob jejich řešení prejudikovali jejich stanovisko i ve všech dalších věcech stěžovatele, má však za to, že v dané věci existují objektivní symptomy, které vyloučení jmenovaných soudců odůvodňují; v této souvislosti plně odkázal na argumentaci disentujících soudců ke stanovisku pléna Ústavního soudu Pl.ÚS - st. 21/05 a uvedl, že se s ní ztotožňuje a pro účely svého podání ji označuje za svoji. Stěžovatel dále poukázal na to, že ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. poskytuje menší rozsah ochrany základních práv a svobod, než umožňuje č. 6 odst. 1 Úmluvy, a proto bylo dle jeho názoru povinností soudu ve věci přednostně aplikovat citovaný článek Úmluvy v zájmu příznivější možnosti ochrany základních práv stěžovatele.
II.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí připojeného k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze konstatoval, že stěžovatel tvrzený vztah soudců k projednávané věci neuvedl, vytkl jim pouze, že v jiném svém rozhodnutí vyšli z nálezu (správně: stanoviska) Ústavního soudu a kritizoval způsob přijetí tohoto rozhodnutí. Vrchní soud uvedl, že obecným soudů nepřísluší, aby se vyjadřovaly k činnosti Ústavního soudu, a proto ponechal tyto otázky bez povšimnutí. K námitce podjatosti pak konstatoval, že soudci senátu 18 Co ve svých vyjádřeních shodně uvedli, že nemají vztah k věci, účastníkům, ani k jejich zástupcům a že rovněž nemají žádný zájem na výsledku řízení. Ke konfliktu ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. s čl. 6 odst. 1 Úmluvy Vrchní soud v Praze uvedl, že postrádal stěžovatelovu relevantní právní argumentaci, neboť z judikatury uveřejněné k předmětnému článku Úmluvy se neuvádí, že by byli vyloučeni takoví soudci, kteří u téhož soudu rozhodovali v jiných věcech mezi stejnými účastníky a obecně téhož předmětu sporu. Vrchní soud zdůraznil, že okolnost, že ve věcech týkajících se téhož účastníka rozhodoval stejný soudce, který případně jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem jeho vyloučení, tedy ani jeho podjatosti. Subjektivní přesvědčení stěžovatele o opaku k vyloučení soudce nepostačuje, neboť musí objektivně existovat důvod pro pochybnost o nepodjatosti.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 371/04, Sb. n. u. sv. 34, str. 255). Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.
Ústavní soud již dříve přezkoumával rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, kterými tento soud rozhodl o námitce podjatosti týchž soudců Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v jiných stěžovatelových věcech, a argumentaci vrchního soudu shodnou s tou, jak byla v projednávané věci výše rozvedena, označil za ústavně souladnou a verifikoval ji. V usnesení sp. zn. IV.ÚS 2143/07 ze dne 4. 2. 2008 čtvrtý senát Ústavního soudu vyložil, že jako příčina podjatosti soudců nemůže vystupovat jejich právní názor na určitou věc, tím spíše, je-li podepřen právním názorem pléna Ústavního soudu navazujícím na dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, jež zahrnuje taktéž stěžovatelem v ústavní stížnosti citované stanovisko. Ze skutečností, že na jeho podkladě stěžovatel zpochybňuje nepodjatost soudců senátu 18 Co příslušného krajského soudu, nelze vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Tento závěr byl prezentován i v předchozích usneseních Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2138/07 ze dne 19. 9. 2007 a sp. zn. II.ÚS 2139/07 ze dne 27. 9. 2007, která jsou stěžovateli známa, neboť byla vydaná v řízeních o ústavních stížnostech věcně zcela srovnatelných s projednávaným návrhem a s totožnými účastníky řízení (srov. na http://nalus.usoud.cz). Čtvrtý senát Ústavního soudu tak neměl důvod se od závěrů v citovaných usneseních vyložených jakkoliv odchýlit ani v projednávané věci, a proto postačí na ně v podrobnostech zcela odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. března 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu