ECLI:CZ:US:2008:4.US.2143.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2143/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2007 č.j. Nco 69/2007-513, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví nadepsaného rozhodnutí obecného soudu, jímž Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti M. N. v postavení žalované, za účasti Hnutí za obranu majitelů realit jako vedlejšího účastníka na straně žalobce, o určení vlastnictví, rozhodl, že tam specifikovaní soudci Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 4 C 77/2004 a u krajského soudu pod sp. zn. 18 Co 391/2006.
Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaného usnesení vrchního soudu bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel především namítal, že vrchní soud nesprávně posoudil stěžovatelovu námitku podjatosti soudců senátu 18 Co krajského soudu, a to Mgr. Miloše Zdražila, JUDr. Aleny Pokorné a JUDr. Pavla Miholy (dále jen "soudci senátu 18 Co krajského soudu"). U těchto soudců totiž existují důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti, resp. subjektivní nestrannosti, kdy tyto plynou ze způsobu, jakým soudci senátu 18 Co krajského soudu vedli řízení a rozhodovali v jiných právních záležitostech stěžovatele, jmenovitě např. ve věcech sp. zn. 18 Co 378/2006 a sp. zn. 18 Co 242/2006. Způsob vedení řízení a rozhodování v takto specifikovaných právních záležitostech stěžovatele naznačuje, že soudci senátu 18 Co krajského soudu sami a zřejmě dobrovolně rezignovali na svou povinnost poskytnout stěžovateli požadovanou soudní ochranu, neboť převzali názor Ústavního soudu, pro ně ze zákona nezávazný, navíc rozporný se všeobecně závazným názorem pléna Ústavního soudu. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel poukázal na vzájemný rozpor, do něhož se dostávají čl. 6 odst. 1 Úmluvy a §14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ke kterému však vrchní soud při přijímání napadaného rozhodnutí nikterak nepřihlédl.
II.
Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadeného usnesení vrchního soudu z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva, spočívá na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, publikovaný pod č. 121 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, str. 255; dostupný také na www.judikatura.cz). Pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny určité objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna.
Vrchní soud v odůvodnění napadaného usnesení konstatoval, že stěžovatel své subjektivní přesvědčení o podjatosti soudců senátu 18 Co krajského soudu nepodložil žádným konkrétním důvodem, přičemž: "Okolnost, že soudce rozhodoval ve věcech, týkajících se téhož účastníka, resp. to, že jeho odvolání v jiné věci nevyhověl, nemůže být sama o sobě důvodem vyloučení soudce. Muselo by být prokázáno, že má takový vztah k věci či ostatním účastníkům nebo jejich zástupcům, že to zakládá důvod pochybovat o jeho nepodjatosti" (str. 2 napadaného usnesení). Tuto argumentaci vrchního soudu považuje Ústavní soud s přihlédnutím ke shora nadepsaným kriteriím za ústavně souladnou a plně se s ní ztotožňuje. Jako příčina podjatosti soudců totiž nemůže vystupovat jejich právní názor na určitou věc, tím spíše, je-li podepřen právním názorem pléna Ústavního soudu navazujícím na dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, jež zahrnuje taktéž stěžovatelem v ústavní stížnosti citovaná rozhodnutí. Ze skutečností, na jejichž podkladě stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje nepodjatost soudců senátu 18 Co krajského soudu, dle stanoviska Ústavního soudu vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování nelze. Ústavní soud tak má za to, že se vrchní soud v souzené záležitosti důsledně zabýval podstatou námitky podjatosti stěžovatele a způsob rozhodnutí o ní odpovídá pravidlům spravedlivého procesu. Pouze na okraj pak Ústavní soud poznamenává, že vrchní soud se ústavně konformním způsobem vypořádal rovněž s výhradou stěžovatele stran vzájemné rozpornosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy a §14 odst. 4 občanského soudního řádu (srov. str. 2 napadaného usnesení), kdy samotný odkaz na odůvodnění napadaného usnesení vrchního soudu vnímá Ústavní soud jako plně postačující reakci k výtce stěžovatele, jak byla specifikována v předchozím.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu