ECLI:CZ:US:2008:4.US.2156.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2156/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky POST Jihlava, spol. s r. o., IČ: 15527506, se sídlem Jihlava, U Dlouhé stěny 594/4, zastoupené JUDr. Miloslavem Krausem, advokátem, se sídlem Národních hrdinů 571/31, 690 02 Břeclav, směřující proti rozsudku Krajského obchodního soudu v Brně č. j. 14 Cm 267/98-54 ze dne 18. září 2000, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 7 Cmo 3/2007 ze dne 25. ledna 2007 a proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 706/2008 ze dne 25. června 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s odůvodněním, že v postupu obecných soudů spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pro skutkovou základnu je určující, že stěžovatelka dluží vedlejšímu účastníku (ICOM a.s.) částku 330.179 Kč z titulu neuhrazené faktury, kterou byly vyúčtovány provedené práce na základě smlouvy o dílo. Krajský obchodní soud v Brně rozhodl rozsudkem pro uznání o povinnosti stěžovatelky zaplatit dlužnou částku spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,5 % denně od 8. 8. 1998 do zaplacení a dále pak zaplatit úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z částky 380.179 Kč od 23. 1. 1998 do 7. 8. 1998.
Stěžovatelka požádala dne 27. 2. 2006 o nové doručení rozsudku, který převzala dne 8.8.2006 a následně podala dne 22. 8. 2006 odvolání, které však bylo odvolacím soudem odmítnuto jako opožděné, neboť rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen prvně dne 9. 10. 2000, takže poslední den zákonné lhůty byl dne 24. 10. 2000. Odvolací soud zjistil, že stěžovatelce byl rozsudek soudu prvního stupně doručen na adresu jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku, doručenka byla opatřena razítkem stěžovatelky a nečitelně podepsána. Stěžovatelka, ač byla řádně poučena, nepředložila žádné důkazy, které by prokázaly její tvrzení, že rozsudek převzala osoba, která k takovému úkonu nebyla pověřena.
Nejvyšší soud pak následně zamítl dovolání stěžovatelky, když na námitku stěžovatelky, že jí nebyl rozsudek soudu prvního stupně řádně doručen, uvádí obdobně jako nižší soudy, že pouhé zpochybnění podpisu na doručence tvrzením, že rozsudek převzala neznámá osoba nestačí; tuto skutečnost musí prokázat. Dále pak Nejvyšší soud uvádí, že tvrzení žalované se jeví jako účelové, zvláštně pokud hodnověrným způsobem nevysvětlila, jak je možné, že doručenka je opatřena razítkem stěžovatelky a v případě doručení platebního rozkazu, který byl doručen stejným způsobem, reagovala stěžovatelka odporem, ve kterém uvedla, že jí byl platební rozkaz dne 25.7.2000 doručen.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), které spatřuje zejména v tom, že bylo porušeno ustanovení §48 odst. 1 o. s. ř., kdy nebyla zkoumána pravost podpisu, nebyl nikdo vyslechnut, celé řízení považuje za zmatečné a v rozporu se zákony, a že jí nebylo umožněno, aby prokázala svá tvrzení.
V souladu s ustanovením §32 zákona o Ústavním soudu vyzval soud účastníky řízení, Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci, Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka ICOM a.s., aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná, a proto na svých právních závěrech setrvávají; shodně mají za to, že ústavní stížnost není důvodná. Dále pak obecné soudy shodně uvádějí, že stěžovatelka na prokázání svých tvrzení žádné důkazy neoznačila.
Vedlejší účastník ICOM a.s. (správce konkursní podstaty Mgr. Milan Chytil), zastoupená Mgr. E. O., advokátkou, uvádí, že má za to, že stěžovatelčino právo na spravedlivý proces nebylo nijak porušeno, neboť přes výzvy soudu neoznačila žádné důkazy k prokázání svých tvrzení a má za to, že tvrzení stěžovatelky je zcela účelové.
Ústavní soud zaslal stěžovatelce k odpovědi vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení, ke kterým se stěžovatelka vyjádřila s tím, že trvá na svých tvrzeních, tj. že nemá znalost o tom, kdo převzal rozhodnutí Krajského soudu v Brně, žádného zaměstnance nezaměstnávala, a že nemůže zjistit, kdo za ni jednal a ani neví, jak je možné, že bylo použito razítko stěžovatelky. Dále upozorňuje na to, že výše úroku z prodlení přesahující 5.000.000 Kč je v rozporu s dobrými mravy a nemůže požívat ochrany soudu.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením §157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.
Předně je namístě uvést, že z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelka v podstatě otevřela spor - primárně - o skutkové hodnocení, které Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje ve svých tvrzeních a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem v postavení další (čtvrté) soudní instance, jíž však svým ústavním vymezením není.
Právo na spravedlivý proces nemohlo být výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů porušeno, neboť, ačkoli byla stěžovatelka řádně poučena o svém důkazním břemenu a vyzvána k prokázání svých tvrzení, žádné důkazy nenavrhla, takže nemohly být ani provedeny.
Ze spisu, který měl Ústavní soud k dispozici, dále vyplývá, že stěžovatelka hodnověrným způsobem nevysvětlila, jak je možné, že doručenka je opatřena razítkem stěžovatelky a v případě doručení platebního rozkazu, který byl doručen stejným způsobem, reagovala stěžovatelka odporem, ve kterém uvedla, že jí byl platební rozkaz dne 25.7.2000 doručen.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Miloslav Výborný v. r.
předseda senátu