ECLI:CZ:US:2008:4.US.2157.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2157/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. září v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, AK se sídlem Žižkovo nám. 2, 792 01 Bruntál, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 6. 2006 č. j. 11 C 106/2005-54, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006 č. j. 20 Co 385/2006-80 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008 č. j. 32 Cdo 2697/2007-99 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, v nichž spatřoval porušení základních práv, jež jsou mu garantována ustanoveními čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel má za to, že obecné soudy pochybily tím, že nezrušily nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. RSP 107/04. Podle stěžovatelova názoru nebyla sjednána platná rozhodčí doložka; ve smlouvě mezi ním a vedlejším účastníkem bylo obsaženo pouze ujednání, podle kterého smluvní strany vzaly na vědomí, že případné spory, jež by v souvislosti se smlouvou vyvstaly, by mohly mimo jiné být řešeny v rozhodčím řízení. Takto neurčitá alternativní rozhodčí doložka je však neplatná.
Zároveň je porušením zásady rovnosti účastníků řízení, pokud Městský soud v Praze dovozuje, že volbu, zda bude žaloba podána u rozhodčího soudu či u soudu obecného, má žalobce; tím je dle stěžovatelova úsudku nepřípustně zvýhodněna jedna strana sporu.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníkům řízení známy.
II.
Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy, a netvoří proto třetí či čtvrtou přezkumnou instanci. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Platnost rozhodčí doložky již přezkoumaly a potvrdily soudy nalézací, odvolací i dovolací. Zkoumat, zda byly dány podmínky pro zrušení nálezu vydaného v rozhodčím řízení, bylo úkolem právě těchto soudů. Proti napadeným rozhodnutím jakož ani proti průběhu řízení, jež jejich vydání předcházela, nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti žádných námitek. Soudy všech tří stupňů se dostatečně vypořádaly se stěžovatelovou námitkou neurčitosti rozhodčí doložky a přesvědčivě vyložily, proč je při použití standardních interpretačních metod takto formulovanou rozhodčí doložku nutno považovat za platnou.
Nelze přisvědčit stěžovatelově námitce, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce; sjednáním rozhodčí doložky, jež byla obecnými soudy shledána platnou, stěžovatel akceptoval, že může být v případě sporu žalován u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Možnost subjektů soukromoprávního vztahu řešit své spory v rozhodčím řízení je zákonem předvídaná a z hlediska ústavního pořádku zcela jistě možná. Stěžovatel sjednáním rozhodčí doložky projevil svou svobodnou vůli a souhlasil s tím, že spor může být řešen mimo soustavu obecných soudů. Fakt, že po vzniku sporu začal platnost rozhodčí doložky popírat a že s obsahem vydaného rozhodčího nálezu nesouhlasí, nemůže již na této skutečnosti nic změnit.
Zjevně neopodstatněná je i stěžovatelova námitka, podle níž bylo porušením zásady rovnosti účastníků řízení, pakliže Městský soud v Praze dovodil, že volbu, zda bude žaloba podána u rozhodčího soudu či u soudu obecného, má žalobce (což stěžovatel označuje jako nepřípustnou "alternativní rozhodčí doložku"). Rozhodčí doložka, která dává na výběr žalobci, zda podá žalobu u rozhodčího soudu či u soudu obecného, zásadu rovnosti účastníků řízení, jak je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny, v žádném případě neporušuje. Rozhodčí doložka je projevem svobodné vůle stran smlouvy a dává stranám možnost zvážit, zda (a případně i kde) žalobu podají. Nadto je třeba uvést, že rozhodčí doložka sjednaná v projednávané věci zaručovala oběma stranám smlouvy naprosto rovné procesní postavení a žádná z nich nebyla zvýhodněna; pokud by se rozhodl podat žalobu stěžovatel, mohl by rovněž volit, zda ji podá u rozhodčího soudu či nikoli.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. září 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu