ECLI:CZ:US:2008:4.US.2203.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2203/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů J. E. a E. E., zastoupených JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem advokátní kanceláře v Praze 4, Zdiměřická 1452/26, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 19 Co 1067/2008-57 ze dne 10. června 2008 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 9 C 20/2008-30 ze dne 28. února 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a po odstranění vady spočívající v nedostatku právního zastoupení splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé, s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 9 C 20/2008 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 9 C 20/2008-30 ze dne 28. února 2008 uložil stěžovatelům zaplatit žalobkyni A+U DESIGN, spol. s r. o. (dále jen "žalobkyně") společně a nerozdílně částku 18.853,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 14.337,90 Kč. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 19 Co 1067/2008-57 ze dne10. června 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 14.156,- Kč, že žaloba, aby stěžovatelé byli povinni zaplatit žalobkyni částku 4.497,- Kč, se zamítá a že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů společně a nerozdílně částku 10.474,20 Kč. Odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející není třeba blíže rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou všem účastníkům známy.
Stěžovatelé s v záhlaví citovanými rozhodnutími nesouhlasí a podle jejich přesvědčení jimi bylo zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé zejména namítají nestandardní přístup soudů, které měly odmítnout předkládané důkazy, jež buď vůbec nehodnotily přes to, že byly ve spise založeny, nebo je vůbec nepřijaly. Následně stěžovatelé zpochybňují argumentaci Krajského soudu v Českých Budějovicích stran počítání promlčecích lhůt k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení a stěžovateli uplatněné námitce promlčení. Podle další námitky stěžovatelů obecné soudy posoudily v rozporu s platnými právními předpisy skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení, neboť neposuzovaly bezdůvodné obohacení podle právní úpravy platné v době jeho získání a spokojily se s částkou 15,25 Kč za jeden metr čtvereční, kterou uvedl právní zástupce žalobkyně, a bezdůvodné obohacení zjednodušily na plnění bez právního důvodu, aniž by byl objasněn skutečný právní důvod plateb mezi účastníky. Obecné soudy, bez ohledu na promlčení nároku, podle stěžovatelů nesprávně posoudily též užívání prádelny, která podle jejich tvrzení nebyla v jejich výlučném užívání, ale v užívání společném a jednalo se tedy o společný prostor, který mohli užívat všichni nájemci domu. Stěžovatelé též namítají, že poslední slovo u soudu (aniž by uvedli u kterého) měla vždy žalobkyně, čímž mělo být přeneseno důkazní břemeno na stěžovatele, a že byli soudem (opět aniž by uvedli kterým) manipulováni do jednostranně nevýhodné dohody, tedy že měli přijmout vnucené podmínky žalobkyně bez ohledu na právní úpravu. Protokolární záznamy z jednání podle stěžovatelů neodráží skutečnosti vyřčené před soudem a dále měl být účastník, aniž by bylo uvedeno který, manipulován soudem v případě svých vyjádření, kdy buď vůbec neměl dostat prostor pro vyjádření, nebo byl ve svých vyjádřeních omezován zásahy soudu stran toho, co soud slyšet nechce. Poslední námitky uvedené v ústavní stížnosti se týkají nezohlednění vynaložení finančních prostředků stěžovateli na vybudování kotelny a dále posouzení, zda za situace, kdy podle stěžovatelů odvolací soud značně přehodnotil a doslova "překopal" rozsudek soudu prvního stupně a pak jej přesto potvrdil a nezabýval se navrženými důkazy a nedoplnil první instancí odmítnuté důkazy, se nejedná o porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Stěžovatelé vyjadřují domněnku že ano.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak už Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Prostor k jeho zásahu je dán pouze tehdy, když skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají.
Ústavní soud konstatuje, že podanou ústavní stížností stěžovatelé toliko polemizují s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly obecné soudy. Stěžovatelé zřejmě očekávají, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však vyplývá, že rozhodující obecné soudy se věcí stěžovatelů podrobně zabývaly a své rozhodnutí, s výhradou uvedou níže, náležitě odůvodnily.
Pokud jde o námitky stěžovatelů k provádění a hodnocení důkazů, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nepochybily, neboť se se všemi důkazy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (některé důkazní prostředky nebyly založeny do spisu a byly po provedení vráceny stěžovatelům, což však není v rozporu s občanským soudním řádem). Z těch je zcela zřejmé, jaké důkazy byly provedeny, jakým způsobem byly hodnoceny a jaké právní závěry z nich obecné soudy vyvodily. Pokud některý navrhovaný důkaz proveden nebyl, je jeho neprovedení odůvodněno a žádný navrhovaný důkaz nebyl pominut. Posouzení závazkového vztahu účastníků jako bezdůvodného obohacení nemá Ústavní soud co vytknout, stejně tak užití sazby 15,25 Kč za užívání jednoho metru čtverečního podlahové plochy pro stanovení výše bezdůvodného obohacení stěžovatelů, neboť tato částka odpovídala (regulovanému) nájemnému placenému v rozhodné době stěžovateli (podle platného evidenčního listu) za oprávněně užívanou podlahou plochu bytu a navíc byla tato částka učiněna zástupci účastníků nespornou. Tvrzené přenesení důkazního břemene ze žalobkyně na stěžovatele Ústavní soud neshledal, přičemž toto nelze vyvozovat ze skutečnosti, kdo se fakticky jako poslední v různých stádiích řízení k čemu vyjádřil. To je odvislé od vlastního průběhu jednání, které řídí soud podle okolností případu. Občanský soudní řád přitom nestanoví, že by "poslední slovo" u soudu měl mít žalovaný. Z protokolů o jednání před soudem prvního a druhého stupně navíc vyplývá, že "poslední slovo" před soudem prvního stupně měli stěžovatelé, před soudem druhého stupně pak žalobkyně. Ústavní soud dodává, že rozhodná z hlediska práva na spravedlivý proces je ta skutečnost, že stěžovatelé měli možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem a důkazům a přednést svoje návrhy; v tomto jim nebylo jakkoli bráněno. Ústavní soud neshledal ani to, že by stěžovatelé byli manipulováni k uzavírání nevýhodné dohody nebo byli omezováni a manipulováni v jejich vyjádřeních. Pokud jde o námitky k protokolaci, není pravdivé tvrzení stěžovatelů, že účastník řízení nemá žádný vliv na konečnou podobu záznamu o jednání, neboť tento je pořizován během jednání v jednací síni za přítomnosti účastníků. Z protokolů o ústních jednáních před soudy obou stupňů nejsou patrny žádné námitky k protokolaci, které v případě neshod protokolace se skutečností mohli jako účastníci řízení uvést. Námitka stran nezohlednění investic stěžovatelů do vybudování kotelny nesouvisí s předmětem zkoumaného řízení před obecnými soudy, a proto se jedná v řízení o projednávané ústavní stížnosti o námitku zcela irelevantní. Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani domněnku stěžovatelů o porušení dvojinstančnosti řízení, když odvolací soud postupoval naprosto v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu.
Ústavní soud dává stěžovatelům za pravdu v té části ústavní stížnosti, ve které uvádějí námitky stran užívání prádelny. Okresní soud v Českých Budějovicích se podle názoru Ústavního soudu dostatečně nevypořádal s otázkou, zda se jednalo o společný prostor v domě, který měli k dispozici pro (oprávněné) užívání všichni nájemci domu, nebo se o takový prostor nejednalo, jeho užívání ostatními nájemci domu nebylo možné a mohli jej užívat pouze stěžovatelé. Okresní soud pouze konstatoval, že stěžovatelé neprokázali, že tento prostor užívali na základě platného právního vztahu, když tento prostor není uveden v evidenčním listě stěžovatelů. Pouze pokud by se nejednalo o společný prostor domu, který jsou oprávněni na základě nájemního vztahu k bytu (bezplatně) užívat všichni nájemci domu včetně stěžovatelů, mohl stěžovatelům vzniknout bezplatným užíváním prádelny neoprávněný majetkový prospěch. Zčásti dává Ústavní soud za pravdu stěžovatelům též stran argumentace k počítání promlčecích lhůt. Krajský soud v Českých Budějovicích sice uvedl obecně zásady počítání objektivní a subjektivní promlčecí lhůty, nicméně při aplikaci na daný případ zdůvodnil ve vztahu k nadužívání sklepa a užívání kotelny pouze zachování subjektivní promlčecí lhůty, nikoli však lhůty objektivní.
Ústavní soud však na tomto místě musí zdůraznit, že jeho úkolem je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku.
V posuzované věci se sice soud nedostatečně vypořádal s otázkou charakteru prádelny jako místnosti, která je nebo není společným prostorem v domě, na druhé straně soud stěžovatelům neuložil vydat žalobkyni za užívání této místnosti (prostoru) náhradu představující bezdůvodné obohacení (s odkazem na promlčení tohoto nároku) a na vlastní rozhodnutí by tedy nemělo žádný vliv ani to, že by se eventuelně jednalo o společný prostor v domě, který je k dispozici k (oprávněnému a bezplatnému) užívání všech nájemců domu, včetně stěžovatelů. Pokud jde o opomenutí odůvodnění stran běhu objektivní promlčecí doby k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení (za nadužíváni sklepa a za užívání kotelny), namítají stěžovatelé, že podle soudu je tato lhůta zřejmě v trvání tří let, jednoho měsíce a dvanácti dnů. Pokud by tomu tak skutečně bylo, přiznal by Krajský soud s ohledem na stěžovateli uplatněnou námitku promlčení nároku část nároku žalobkyni neoprávněně. Tak tomu ovšem není. Pokud vyjdeme ze stěžovateli tvrzeného rozhodného dne pro počátek běhu objektivní tříleté promlčecí lhůty, tedy dne 11. 3. 2004, je nutno uzavřít, že tato lhůta pro vymáhání nároku na vydání bezdůvodného obohacení za první měsíc, za nějž je požadováno (od. 1. 4. 20004 do 30. 4. 2004), počala běžet dne 6. 5. 2004 a skončila dne 5. 5. 2007 (splatnost nájemného je dle bodu 10. dohody o užívání bytu 5. den měsíce následujícího po měsíci, za nějž je hrazeno). Objektivní promlčecí doba k uplatnění nároků na vydání bezdůvodného obohacení za další měsíce pak počala běžet vždy 6. dnem měsíce následujícího po měsíci, za nějž bylo vydání bezdůvodného obohacení požadováno, a skončila po uplynutí tří let. Žaloba, resp. protinávrh, byl žalobkyní podán dne 23. 4. 2007 a nutno tedy zavřít, že ve vztahu k vydání bezdůvodného obohacení za nadužívání sklepa a za užívání kotelny byl podán v zachované objektivní tříleté promlčecí době. Ačkoli Krajský soud v Českých Budějovicích opomněl tuto skutečnost zahrnout do odůvodnění svého rozsudku, vlastní rozhodnutí bylo z tohoto pohledu správné.
Kdyby Ústavní soud v souladu s požadavkem stěžovatelů napadená rozhodnutí zrušil, obnovil by se stav před jejich vydáním. Ve věci rozhodující soud by následně eventuelně doplnil dokazování stran charakteru prostoru stěžovateli užívané prádelny a doplnil by odůvodnění v tomto směru, stejně jako ve směru běhu objektivní promlčecí lhůty k vydání nároku na vydání bezdůvodného obohacení za nadužívání sklepa a užívání kotelny. Lze však dovodit, že jeho vlastní rozhodnutí by bylo totožné s rozhodnutím současným. Takový postup by byl zcela formalistický, protože by byl dosažen stejný výsledek, jaký existoval před podáním ústavní stížnosti. Ústavní soud proto s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů konstatuje, že uvedené pochybení ve věci rozhodujících soudů nedosahuje ústavněprávní roviny. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež vychází z tvrzení o porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, předpokládá splnění vskutku přísně kladených podmínek. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu, pro jeho právní posouzení a pro odůvodnění rozhodnutí zcela základní. Tak tomu ovšem v případě stěžovatelů není.
Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím ke stěžovateli tvrzenému zásahu do jejich práva na spravedlivý proces nedošlo.
S ohledem na tento závěr Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu