ECLI:CZ:US:2008:4.US.2240.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2240/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti VAKAM AGRO, spol. s r. o., se sídlem Praha 7, Výstaviště - Pavilon Fontána, zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Praze 3, Husitská 63, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007, č. j. 5 Cmo 160/2007-156, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti a jak plyne z připojeného spisového materiálu, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2005 č. j. 47 Cm 96/2004-76 byl vůči stěžovatelce ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odvolání a žádost o osvobození od soudních poplatků. Usnesením ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118 však Městský soud v Praze stěžovatelce osvobození od soudních poplatků za odvolání nepřiznal, přičemž toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 12. 6. 2006 uložením na poště. Stěžovatelka toto rozhodnutí napadla odvoláním, které odevzdala k poštovní přepravě dne 28. 6. 2006. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 14. 7. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-124 stěžovatelčino odvolání odmítl pro opožděnost, proti čemuž se stěžovatelka odvolala a v odvolání uvedla i návrh na prominutí zmeškání lhůty. O návrhu na prominutí zmeškání lhůty rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 12. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-137 tak, že se zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118 nepromíjí s tím, že nebyly splněny předpoklady dané ustanovením §58 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka v návrhu netvrdí žádný omluvitelný důvod. Stěžovatelka toto usnesení napadla odvoláním, Vrchní soud v Praze však odvoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil svým usnesením ze dne 4. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 160/2007-156, v němž taktéž uvedl, že stěžovatelka v návrhu netvrdila žádný omluvitelný důvod, přičemž připomněl, že pokud stěžovatelka zmeškala lhůtu z omluvitelného důvodu a byla proto vyloučena z úkonu, který jí přísluší, je třeba návrh podat do 15 dnů po odpadnutí překážky a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon (§58 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatelka toto usnesení Vrchního soudu v Praze, potvrzující rozhodnutí Městského soudu v Praze o neprominutí zmeškání lhůty pro odvolání, napadá v ústavní stížnosti. Nenapadá přitom, a ani napadnout nemohla, samotné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-124, kterým tento soud odmítl odvolání stěžovatelky proti jeho dřívějšímu rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro opožděnost podání tohoto odvolání, neboť o odvolání proti tomuto rozhodnutí nebylo v době podání ústavní stížnosti Vrchním soudem v Praze ještě rozhodnuto.
3. Napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 160/2007-156 stěžovatelka vytýká porušení jejího práva na spravedlivý proces. Je toho názoru, že stanoviska obou soudů, tj. Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-137 a Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 160/2007-156, jsou diametrálně rozdílná. Usnesení Městského soudu v Praze je podle stěžovatelky jasně formulované, kdy soud vychází z §58 odst. 1 o. s. ř. a konstatuje, že když stěžovatelka nespojila zmeškaný úkon s prokázáním omluvitelného důvodu, pak jí nelze zmeškání lhůty prominout. Vrchní soud v Praze naproti tomu staví podle názoru stěžovatelky své rozhodnutí do pozice, že pokud stěžovatelka prokáže, že nezmeškala lhůtu k podání odvolání, nemusí vlastně o zmeškání lhůty žádat, neboť o včasnosti podání odvolání se rozhodne až v rámci projednání jejího odvolání do usnesení Městského soudu v Praze č. j. 47 Cm 96/2004-118. Z toho stěžovatelce vyplývá, že Vrchní soud v Praze odůvodnil své rozhodnutí nesrozumitelně. Vrchní soud v Praze se podle názoru stěžovatelky rovněž nezabýval otázkou poučení stran o možnosti podat odvolání ve lhůtě stanovené zákonem, jak toto poučení Městský soud v Praze v usnesení ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118 uvedl slovy, že proti tomuto usnesení lze podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení prostřednictvím soudu zdejšího. Toto poučení považuje stěžovatelka za nedostatečné, neboť v něm není uvedeno, co se považuje za doručení, a toto nepřesné poučení jde k tíži stěžovatelky, což je v rozporu s principem právní jistoty a je tak porušením jejího práva na spravedlivý proces. Dále pak stěžovatelka obecně namítá, že předmětné řízení nemělo vůbec proběhnout pro zjevné vady spočívající v nedostatku podmínek řízení, neboť si soud řádně neobjasnil, zda na straně žalobce může nadále vystupovat Lenka Dušková, správkyně konkursní podstaty úpadce IPB, a. s. Rozhodnutí Městského soudu v Praze i stěžovatelkou napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tak měla být zrušena podle názoru stěžovatelky již z tohoto důvodu, že soud jedná na straně žalobce s účastníkem řízení, který nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze svým nálezem zrušil.
II.
4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 96/2004 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze.
5. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 4. 6. 2007 a na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu k otázce aplikace ustanovení §58 o. s .ř. (příkladmo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1965/2001). Pokud jde o námitku stěžovatelky, že žalobce nemá způsobilost být účastníkem řízení, pak i s ní se Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení řádně vypořádal a vysvětlil stěžovatelce, že je nedůvodná. Stěžovatelka opětovně směšuje otázku procesní způsobilosti a otázku aktivní legitimace, která, jak jí bylo již v napadeném usnesení vrchním soudem vysvětleno, je otázkou hmotněprávní a může být posuzována jen v řízení ve věci samé. V závěru vyslovuje vrchní soud názor, že jeho postupem nedošlo k porušení Ústavy České republiky ani Listiny.
6. Shora uvedené vyjádření Vrchního soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovatelce na vědomí.
III.
7. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům. Nezabývá se proto eventuálním porušením "běžných" práv chráněných podústavním právem, není povolán k přezkumu správnosti aplikace tohoto práva a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], resp. některé z ústavních kautel.
8. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti vyšel ze skutečnosti, že ústavní stížností je napadáno rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2007 č. j. 5 Cmo 160/2007-156, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-137 o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118. Vzhledem k obsahu stěžovatelkou napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze přísluší tak Ústavnímu soudu posoudit toliko námitky stěžovatelky vztahující se k předmětnému rozhodnutí o odvolání proti neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a nikoliv námitky vztahující se k jiným rozhodnutím uvedených obecných soudů učiněným v předmětném řízení, jakož i námitky vztahující se k vlastnímu řízení ve věci samé, včetně způsobilosti žalobce být účastníkem řízení. K posuzovanému rozhodnutí nelze proto vztáhnout ani námitky stěžovatelky k poučení o možnosti podat odvolání uvedenému v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 č. j. 47 Cm 96/2004-118, neboť ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze toto usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006 nepřezkoumávalo a vrchní soud o odvolání stěžovatelky proti tomuto usnesení rozhodl až usnesením ze dne 15. 1. 2008 č. j. 9 Cmo 343/2007-162, tedy až po podání ústavní stížnosti.
9. Stěžovatelka ústavní stížností napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze vytýká, že stanoviska Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jsou diametrálně rozdílná. Ústavní soud se po seznámení se s obsahem předmětných rozhodnutí s touto námitkou nemohl ztotožnit. Oba obecné soudy v těchto rozhodnutích především shodně uvádějí, že stěžovatelka v návrhu na neprominutí zmeškání lhůty netvrdí žádný omluvitelný důvod, jak to předvídá ustanovení §58 odst. 1 o. s. ř., přičemž odvolací soud navíc připomíná, že pokud stěžovatelka prokáže, že nezmeškala lhůtu k podání odvolání, nemusí vlastně ani o zmeškání lhůty žádat a odvolací soud o včasnosti podání odvolání rozhodne až v rámci projednání jejího odvolání podaného proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 47 Cm 96/2004-118. Ústavní soud stěžovatelkou tvrzenou zásadní rozdílnost v tomto odůvodnění obou rozhodnutí nenalézá, jakož neshledává ani stěžovatelkou tvrzenou nesrozumitelnost odůvodnění Vrchního soudu v Praze. K samotnému základu argumentace obecných soudů stran neuplatnění omluvitelného důvodu stěžovatelkou k prominutí zmeškání lhůty pak stěžovatelka ani nevznáší žádné námitky. Rozhodovací důvody a na nich postavené ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o ně se opírající nevykazují z pohledu neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání jakýchkoliv ústavně právních vad.
10. K opakované námitce stěžovatelky, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, Ústavní soud připomíná, jak uvádí opakovaně ve svých rozhodnutích, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje s právním názorem obecného soudu, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.
11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu