ECLI:CZ:US:2008:4.US.2243.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2243/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti A. a L. D., zastoupených Mgr. Janem Olšiakem, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 267/1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2007, č.j. 24 Co 68/2007-194, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívají se, že jím bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvádějí, že porušení práva na soudní ochranu spatřují ve výroku o nákladech řízení. Odvolací soud v tomto výroku změnil rozhodnutí soudu nalézacího a stanovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.
Stěžovatelé namítají, že měli ve věci plný úspěch, přesto jim odvolací soud s odkazem na ust. §150 o.s.ř. náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatelé se neztotožňují s důvodem aplikace tohoto ustanovení, jak jej vymezil soud, který vyložil, že stěžovatelé zavinili situaci ústící až v soudní spor tím, že neměli řádnou platební kázeň. Stěžovatelé jsou ovšem přesvědčeni, že veškerou odpovědnost za vznik sporu nese vedlejší účastník a v aplikaci ust. §150 o.s.ř. spatřují porušení svého základního práva na spravedlivý proces.
Základní argument ústavní stížnosti by se tedy dal shrnout tak, že stěžovatelé se cítí poškozeni rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze stabilní judikatury Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Pouze rozhodnutí založená na naprosto extrémním vybočení z principů spravedlnosti jsou v oblasti rozhodování o nákladech řízení sto způsobit zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Tak tomu v tomto případě není. Posouzení podmínek pro aplikaci ust. §150 o.s.ř. je zcela v kompetenci obecného soudu a pokud tento přesvědčivě vyloží důvody, které jej k aplikaci tohoto ustanovení vedly, Ústavní soud nemá důvod hodnocení obecného soudu „přehodnocovat“. Úkolem Ústavního soudu není instanční přezkum rozhodnutí soudů obecných, jako orgán ochrany ústavnosti je povolán zasahovat do jejich činnosti jen ve výjimečných případech. Princip minimalizace jeho zásahů se promítá i do zdrženlivosti v oblasti přezkumu nákladových výroků obecných soudů.
V tomto případě Ústavní soud konstatoval, že Krajský soud v Praze své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil, a vzhledem k tomu, že námitka stěžovatelů je postavena výlučně na jejich nespokojenosti s rozhodnutím soudu, když ani stěžovatelé neoznačují žádné závažné pochybení, jehož by se měl odvolací soud dopustit, nezbývá než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu