ECLI:CZ:US:2008:4.US.2258.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2258/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. R. Š., právně zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 8, nám. Hrdinů 1300, směřující proti usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2004, sp. zn. 4 To 100/2004 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2007, sp. zn. 11 Tdo 557/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž právo na svobodu a osobní bezpečnost, zaručené v čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces, zejména na spravedlivé, veřejné a v přiměřené lhůtě projednání jeho záležitosti nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2004, č.j. 3 T 7/2003-3020, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 4 trestního zákona, a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. ledna 2002 č.j. 6 T 99/2001-322, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2002, sp. zn. 6 To 236/2002, jakož i všechna rozhodnut na ně obsahově navazující.
Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ČR svým shora uvedeným usnesením.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle popsal okolnosti, pro které byl shledán vinným a odsouzen, přičemž zpochybňoval postup orgánů činných v trestním řízení. Namítal také, že se předmětného jednání nedopustil v rozsahu, pro který byl odsouzen. Uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo pouze to, že se aktivně podílel na některých dílčích činnostech. Z toho ovšem nelze dovodit, že by se nejednalo o organizovanou činnost, v níž on zastával pouze pozici vykonavatele dílčích kroků. Zejména poukazoval i na skutečnost, že se nepodařilo prokázat, že by založil všechny účty a vkladní knížky, jak je mu kladeno za vinu. Z toho lze vyvodit pouze jediný logický závěr a to účast dalších osob. Posouzení jeho jednání ve formě spolupachatelství by tak mělo jednoznačně vést ke změně výroku o trestu.
Soudy rovněž měly nedostatečně zhodnotit závažnost jednání a s ohledem na zjištěné nedostatky a nejednoznačnost provedených důkazů měly přihlédnou k zásadě in dubio pro reo. Jelikož tak neučinily, zasáhly do práv stěžovatele nepřiměřeným způsobem, a tím měly porušit hmotně i procesně právní předpisy.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí soudů zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl, v čem měl citovaný zásah spočívat.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl stíhán a následně odsouzen proto, že z jím zřízeného účtu, na kterém byl pouze základní vklad 1.000,- Kč nechal provést, prostřednictvím internetového bankovnictví, inkaso na jiný, obdobně zřízený účet ve výši 60,000.000,- Kč, při použití konstantního symbolu znamenajícího platbu platební kartou a umístění do debetu. Následnou sérií platebních příkazů se pokusil rozdělit uvedenou částku na několik dalších účtů (vkladní knížky). K této sérii dalších plateb však již nedošlo s ohledem na zjištění bank, že prvotní platba nebyla kryta.
V ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval námitky, kterými se již obecné soudy zabývaly, přičemž podstatnou částí ústavní stížnosti bylo zopakovaní argumentace odvolání do rozsudku. Jak je z odůvodnění rozsudku i napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se důkladně zabývaly jednáním, pro které byl stěžovatel odsouzen.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně ani jim nadřízeným orgánem. Ústavní soud neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Tyto náležitosti rozhodnutí soudů splňují, a proto nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu. Tím spíše, když stěžovatel ani neuvedl žádnou okolnost z níž by dovozoval, že soudy nerozhodovaly spravedlivě, veřejně v přiměřené lhůtě, nezávisle a nestranně.
Závěry obecných soudů, a to jak napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, tak zejména v rozsudku Krajského soudu v Plzni, utváří uzavřený celek, z nějž je patrné, jaké okolnosti uznaly za prokázané a které vedly k jejich jednoznačnému závěru. Jinými slovy řečeno obecné soudy v rámci provedeného dokazování přezkoumatelným způsobem vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly ke svým rozhodnutím.
Ani v postupu Nejvyššího soudu ČR nelze spatřovat pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele.
Porušení práva na spravedlivý proces není možno dovozovat pouze z toho, že obecné soudy ve svém rozhodování dospěly k jinému závěru než stěžovatel. Takovou polemiku Ústavní soud, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, odmítá.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu