ECLI:CZ:US:2008:4.US.2259.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2259/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. T., právě zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Teplice, J. V. Sládka 1363/2, směřující proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 7. července 2008, č.j. 1 T 209/2007-397, a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. srpna 2008, č.j. 4 To 435/2008-419, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Teplicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na rovnost dle čl. 1 Listiny, jakož i právo na rovnost účastníků řízení, zaručené zaručená v čl. 37 odst. 3 Listiny, právo na svobodu a osobní bezpečnost, jakž i právo být v případě zadržení předveden před zákonem zmocněnou osobu k rozhodnutí o omezení osobní svobody nebo propuštění, zaručené v čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 3 Úmluvy. Dále mělo dojít k zásahu do práva, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem dle čl. 2 odst. 2 Listiny, právo na rovnost v omezení základních práv dle čl. 4 odst. 3 Listiny, právo na osobní svobodu, zbavení osobní svobody jen zákonným způsobem a vzetí do vazby jen ze zákonných důvodů zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny.
Shora uvedeným usnesením Okresního soudu v Teplicích byl stěžovatel ponechán i nadále ve vazbě; stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem shora napadeným usnesením zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl zadržen a následně vzat do vazby dne 10. ledna 2007, následně mu pak bylo sděleno obvinění pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Dne 2. srpna 2007 byla podána obžaloba a dne 14. dubna 2008 byl stěžovatel uznán vinným a odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 1 T 209/2007. Uvedený rozsudek byl v důsledku odvolání odsouzených i státního zástupce zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2008, č.j. 4 To 334/2008-389, a věc byla vrácena soudu prvého stupně k doplnění řízení.
Podle stěžovatele Okresní soud v Teplicích vydal, s ohledem na potřebu zajistit znalecký posudek, napadené rozhodnutí o ponechání ve vazbě, přestože do konce zákonné lhůty k vydání takového rozhodnutí zbývalo ještě několik týdnů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že soud vydal rozhodnutí předčasně a rovněž nesouhlasil se samotnou skutečností, že byl ponechán ve vazbě, ačkoliv nenastaly zákonem předvídané okolnosti pro vydání takového rozhodnutí. Tím spíše, že i vydání nepravomocného odsuzujícího rozsudku bylo, dle jeho názoru, založeno pouze na skutečnosti, že stěžovatel měl být nájemcem prostoru, v němž byly nalezeny omamné a psychotropní látky.
Podle stěžovatele pro vydání rozhodnutí o ponechání ve vazbě, jakož i pro rozhodnutí o stížnosti stěžovatele, neexistovaly zákonné důvody, a proto zdůvodnění rozhodnutí bylo obecné a nekonkrétní.
Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že jen on byl vzat do vazby, přestože důkazní situace proti dalším spoluobviněným byla ve všech případech obdobná.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí o ponechání ve vazbě zrušil.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil za Krajský soud v Ústí nad Labem předseda senátu, který odkázal na napadené rozhodnutí.
Za Okresní soud v Teplicích se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu, která rovněž odkázala na napadené usnesení. Zároveň uvedla, že se jednalo o druhé rozhodování podle ustanovení §71 odst. 4 a odst. 6 trestního řádu s tím, že okolnosti se nezměnily. Poukázala na to, že v kontextu všech úkonů jsou důvody zásahu patrné. K části ústavní stížnosti týkající se prokázané viny stěžovatele pak připomněla, že posouzení této věci se týká meritorního rozhodování a nikoliv rozhodování o vazbě.
Uvedená vyjádření nepřinesla novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností.
Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících umístění, resp. ponechání ve vazbě je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda rozhodnutí o vazbě je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na rovnost všech, resp. všech účastníků soudního řízení a toto své tvrzení opřel o skutečnost, že další dva spoluobvinění nebyli stíhání vazebně. K tomu Ústavní soud uvádí, že právo na rovnost zaručuje všem, resp. všem účastníkům řízení stejné zacházení, stejná práva a posouzení věci. Pokud však obecné soudy, a to již v okamžiku rozhodování o vzetí do vazby, dospěly k závěru, že postavení stěžovatele a dalších spoluobviněných je odlišné, bylo na místě, aby o nutnosti vazby rozhodovaly samostatně.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že Okresní soud v Teplicích nově rozhodl dne 11. listopadu 2008 o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě, přičemž doposud nedošlo k novému rozhodnutí ve věci samé.
Naříkané právo na spravedlivý proces představuje nárok projednání věci zákonem pověřeným orgánem za zákonem daných podmínek. V projednávaném případě ani stěžovatel nenamítá, že by o jeho vazbě rozhodoval jiný orgán než soud, případně že by rozhodoval po uplynutí zákonné lhůty. Skutečnost, jak obecný soud věc rozhodne, resp. nárok aby vyhověl požadavku stěžovatele, není a ani nemůže být obsahem práva na spravedlivý proces. Pouhý nesouhlas s rozhodnutím, pro stěžovatele nepříznivým, není porušením jeho práva na spravedlivé soudní řízení, zaručené v čl. 36 a násl. Listiny, či v čl. 5 a 6 Úmluvy.
S tím souvisí i tvrzené zkrácení v právu nebýt zbaven osobní svobody jinak než z důvodů, které stanoví zákon. Jak je z napadených usnesení, zejména pak usnesení stížnostního soudu patrné, zjištěné konkrétní okolnosti podporují obavu, že stěžovatel bude v trestné činnosti pokračovat, a proto soudy, souladu se zákonem, rozhodly o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Ústavní soud tedy neshledal, že by v daném případě došlo ke stěžovatelem naříkanému zkrácení v jeho základních právech.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu