ECLI:CZ:US:2008:4.US.2286.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2286/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Václavem Plachým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Mahulenina 19, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 2326/2007-404 ze dne 25. června 2008, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 11 Co 674/2005 ze dne 3. listopadu 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 9 C 34/2003-279 ze dne 6. května 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 9 C 34/2003 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Klatovech rozsudkem č. j. 9 C 34/2003-279 ze dne 6. května 2005 mj. uložil společnosti AGROMACHINE spol. s r. o. (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovateli částku 196.513,58 Kč s 5,5% úrokem z prodlení od 25. 5. 2002 do zaplacení (výrok I.), zamítl návrh stěžovatele vůči žalované o zaplacení částky 774.760,68 Kč s 3,5% úrokem z prodlení od 11. 1. 2003 do zaplacení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIX.). K odvolání mj. stěžovatele a žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem sp. zn. 11 Co 674/2005 ze dne 3. listopadu 2006 mj. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a XIX. potvrdil (část výroku I.) a stěžovateli uložil uhradit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 2.916,- Kč (část výroku IV.). K dovolání mj. stěžovatele a žalované Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 32 Cdo 2326/2007-404 ze dne 25. června 2008 mj. zamítl dovolání stěžovatele (část výroku II.), zamítl dovolání žalované (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu dovolacího řízení (výrok IV.). Bližší rekapitulace v záhlaví citovaných rozhodnutí, jejich odůvodnění a řízení jejich vydání předcházejících není třeba, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena podle občanského zákoníku, takže i plnění či odstoupení od této smlouvy se musí dít dle stejného předpisu, tedy občanského zákoníku. Ujednání o tom, že se účastníci budou řídit obchodním zákoníkem, nemá odpovídat výkladu jednotlivých ustanovení a podle přesvědčení stěžovatele je neplatné z důvodu rozporu s dobrými mravy. Pokud by byla úprava dle obchodního zákoníku nevýhodná pro stěžovatele, platila by úprava podle občanského zákoníku. Podle stěžovatele je zcela nelogické, aby byla smlouva uzavřena dle občanského zákoníku a ostatní vztahy se řídily zcela jiným předpisem. Stěžovatel vyjadřuje názor, že v kontextu celého problému, kdy na pouhém právním výkladu, který je a byl veden snahou, aby postavení stěžovatele a ostatních oprávněných osob bylo nevýhodné proti žalované, která nesplnila k čemu se zavázala, nebral (stěžovatel má zřejmě na mysli rozhodující soudy) při výkladu zřetel na obsah, smysl a účel restitučních předpisů. Soudy měly hodnotit situaci v rozporu s právní úpravou, zcela v neprospěch stěžovatele bez ohledu na restituční podtext sporu. Podle stěžovatele nebyla dodržena zásada rovnosti účastníků a právo na spravedlivý proces a bylo porušeno též jeho právo na ochranu majetku. Stěžovatel požaduje přezkum jeho věci zejména pokud jde o právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zajištění a naplnění určitých (aniž by uvedl kterých) procesních zásad řízení před soudy, dodržení rovnosti účastníků řízení a naplnění smyslu a účelů platných restitučních zákonů.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda byla ústavní stížnost podaná osobou zjevně oprávněnou.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podána pouze stěžovatelem a nikoliv již dalšími účastníky řízení před obecnými soudy vystupujícími na straně žalobců. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí v celém rozsahu, nikoli pouze výroků týkajících se jeho osoby. S ohledem na tyto skutečnosti se ve vztahu k výrokům v záhlaví citovaných rozhodnutí nemajících vztah k osobě stěžovatele jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud následně vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal výroky v záhlaví citovaných rozhodnutí týkajících se stěžovatele (dále jen "relevantní část") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodly obecné soudy v relevantní části v záhlaví citovaných rozhodnutí v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se bez jakýchkoli pochyb dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. S ohledem na to, že se všemi námitkami stěžovatele, resp. skutečnostmi námitkami dotčenými, se naprosto dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích již obecné soudy, dovolí si Ústavní soud pro stručnost na tato rozhodnutí odkázat s tím, že nepovažuje za potřebné k nim cokoli dodávat. Ústavní soud konstatuje, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelem uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zčásti jako podanou někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu