ECLI:CZ:US:2008:4.US.2327.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2327/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatelky M. K. M., právně zastoupené Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3674/2007-125 ze dne 1. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 16. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3674/2007-125 ze dne 1. 7. 2008.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") č. j. 13 C 31/2003-99 ze dne 12. 4. 2006 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení, že je vlastnicí v návrhu specifikovaných nemovitostí, které byly jejímu dědovi, Josefu Macovi, konfiskovány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Rozhodnutí okresního soudu bylo následně jako věcně správné potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud"), sp. zn. 29 Co 490/2006 ze dne 17. 4. 2007. Dovolání proti rozsudku krajského soudu, jehož přípustnost stěžovatelka opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3674/2007-125 ze dne 1. 7. 2008 pro absenci zásadního právního významu řešené otázky odmítnuto.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s právním posouzením věci, vycházejícím z rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 z 11. 9. 2003 a ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005. Poukazovala přitom na skutečnost, že v roce 1945 bylo s ohledem na tehdy panující podmínky velmi obtížné se konfiskaci bránit, a i v případech, kdy konfiskace byla vlastníkem zpochybněna, bylo následně začasté téměř nemožné příslušné doklady dohledat. Obecné soudy dle stěžovatelky nesprávně vyhodnotily vztah restitučních a obecných předpisů, popřely proklamovanou nepromlčitelnost vlastnického práva a založily disproporci mezi osobami, jejichž žalobám bylo v obdobných případech v minulosti vyhověno, a osobami, o jejichž nárocích bylo rozhodováno až po publikaci stanoviska pléna Ústavního soudu. Stěžovatelka spatřovala v nesprávné aplikaci práva porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv, proto navrhla, aby Ústavní soud předmětné usnesení Nejvyššího soudu zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud toto rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě nutno podotknout, že ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatelky pro nedostatek zásadního právního významu řešené otázky jako nepřípustné odmítnuto. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko "denegatio iustitiae." (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 31, str. 383 a násl.). Výše uvedené lze bez dalšího vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Krom toho námitky stěžovatelky představovaly toliko polemiku se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., jímž jsou všichni soudci IV. senátu vázáni. Za těchto okolností bylo třeba aplikovaný právní názor považovat za ústavně konformní, v podrobnostech lze pak odkázat na obsah předmětného stanoviska. Z hlediska namítané disproporce mezi osobami, jejichž žalobám bylo v minulosti v obdobných případech vyhověno, je stěžovatelce možno přisvědčit v tom, že princip rovnosti v právech a princip právní jistoty patří mezi základní principy, o něž je opřeno fungování právního státu. Nicméně žádný z těchto principů není možno vykládat tak, že by bylo Nejvyššímu, resp. Ústavnímu soudu, zapovězeno změnit již dříve vyslovený právní názor. V právním řádu České republiky nemají soudní rozhodnutí povahu závazných precedentů ve smyslu pramenů práva, není proto vyloučeno, že společenský vývoj vyústí v situaci, kdy se dříve vyslovený právní názor bude jevit jako neudržitelný a bude třeba přistoupit k jeho změně. V zájmu předvídatelnosti soudního rozhodování jsou pro takový postup stanovena zvláštní pravidla; v této souvislosti lze poukázat například na ustanovení §13 zákona o Ústavním soudu, jež stanoví, že rozhodnutí, založené na právním názoru odchylujícího se od právního názoru, již dříve vysloveného v nálezu, je třeba přijmout kvalifikovanou většinou všech soudců. Při respektování všech těchto postupů pak nemůže skutečnost, že došlo ke změně judikatury, konstituovat sama o sobě zásah do ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu