ECLI:CZ:US:2008:4.US.2352.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2352/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, AK se sídlem Žižkova 13, 586 01 Jihlava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2008 čj. 4 Cmo 204/2008-128 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2008 čj. 22 Cm 44/2003-118 a ze dne 24. 1. 2008 čj. 22 Cm 44/2003-106 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
Z ústavní stížnosti, jakož i ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 44/2003, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že v řízení o zaplacení 1 325 617,20 Kč s přísl. podal žalovaný stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně odvolání. Poté, co byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 53 030,- Kč, požádal soud o osvobození od jeho placení. Krajský soud v Brně žádosti vyhověl a stěžovateli přiznal částečné osvobození v rozsahu 23 030,- Kč; k zaplacení zbylé části soudního poplatku stěžovatele opětovně nevyzýval. Usnesení o částečném osvobození od placení soudního poplatku obdržel právní zástupce stěžovatele dne 12. 12. 2007 a jelikož zbylá část poplatku nebyla zaplacena, Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 24. 1. 2008 odvolací řízení zastavil. Stěžovatel se proti zastavení odvolacího řízení odvolal s tím, že původní výzva ani usnesení o osvobození mu nebyly přímo doručeny. V odvolací lhůtě také zaplatil soudní poplatek ve výši 23 030,- Kč, v ústavní stížnosti vysvětlil, že omylem zaměnil zbylou výši soudního poplatku s rozsahem osvobození. Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 13. 3. 2008 odvolání odmítl pro opožděnost. V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel namítl, že jak výzva k úhradě soudního poplatku, tak i usnesení o zastavení odvolacího řízení měly být doručeny přímo jemu, a nikoliv pouze právnímu zástupci. Protože se tak nestalo, nemohla mu běžet lhůta k podání odvolání. Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Krajského soudu v Brně potvrdil s odůvodněním, že soud prvního stupně doručoval správně, neboť odvoláním napadené usnesení neobsahovalo žádný pokyn stěžovateli, aby v řízení něco vykonal.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu se doručovací povinnost vůči účastníku řízení vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se ve své dřívější rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil k povinnosti soudu doručit výzvu k zaplacení soudního poplatku nejen právnímu zástupci, ale i účastníkovi (žalobci) samotnému, zdůrazňuje však, že tak činil v souvislosti s přezkumem rozhodnutí soudů rozhodujících ve správním soudnictví za účinnosti úpravy platné do 31. 12. 2002. Nosným důvodem jeho tehdejších rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 238/99, publ. in Sb. n. u., sv. 17, str. 83, sp. zn. II.ÚS 377/2000, tamtéž, sv. 21, str. 45, sp. zn. I.ÚS 234/99, tamtéž, sv. 22 str. 221, sp. zn. I. ÚS 558/99 či II.ÚS 118/02, tamtéž, sv. 26, str. 45 a str. 231, a další) byla reakce na rozdílnost právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení bylo možné za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví takový postup možný nebyl vzhledem k jednoinstančnosti řízení z důvodu absence jakéhokoliv opravného prostředku. Správní soud tak neměl možnost zohlednit případné dodatečné zaplacení soudního poplatku po lhůtě jím stanovené a v řízení pokračovat (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 292/01, Sb. n. u., sv. 24, str. 143). Účastníci domáhající se přezkumu správních rozhodnutí se tak z hlediska ochrany svých práv nacházeli v objektivně horším postavení oproti účastníkům občanskoprávního řízení. Deficit právní úpravy správního soudnictví měl být proto vyvážen právě doručováním výzev k úhradě poplatku též samotnému žalobci. Po zásadní změně právní úpravy a nové koncepci správního soudnictví s účinností od 1. 1. 2003 nadto byly právní názory vyjádřené ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu překonány (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 2/07 ze dne 13. 11. 2007, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Námitky stěžovatele poukazující na některé dřívější (shora citované) nálezy Ústavního soudu proto tento soud odmítá jako nepřípadné, neboť byly přijaty jako reflexe dřívější nedostatečné zákonné ochrany práv účastníka ve správním soudnictví, pročež ratio decidendi těchto nálezů na stěžovatelův případ nedopadá. V projednávané věci Ústavní soud konstatoval, že postup soudu, který výzvu k zaplacení soudního poplatku z odvolání proti rozsudku soudu rozhodujícího o žalobě v občanskoprávním procesu, stejně jako i usnesení o osvobození od soudního poplatku ve stanovené výši, zaslal pouze stěžovatelovu právnímu zástupci, a nikoliv i jemu samotnému, odpovídal pravidlům doručování, jak byla nastavena v §45c odst. 1, 3 občanského soudního řádu. Pokud Krajský soud v Brně tato procesní pravidla respektoval, nelze z jeho rozhodnutí dovodit zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Podle zjištění Ústavního soudu Krajský soud v Brně nepochybil ani rozhodnutím, jímž odmítl stěžovatelovo odvolání proti usnesení o zastavení řízení, neboť z doručenky založené ve spisu Krajského soudu v Brně (č.l. 106 verte) Ústavní soud ověřil, že poslední den lhůty pro podání odvolání stěžovateli uplynul dne 14. 2. 2008; odvolání bylo podáno k poštovní přepravě až dne 6. 3. 2008. Stejný závěr je třeba vztáhnout i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně; vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložil pravidla doručování, je-li účastník řízení zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí a za situace, kdy odvoláním napadené usnesení neobsahovalo nic, z čeho by bylo patrno, že stěžovateli byl dán pokyn, aby něco osobně vykonal. Ústavní soud tak neshledal v rozhodnutích obecných soudů nic, co by zakládalo důvod k jeho zásahu, a tvrzení předložená stěžovatelem v ústavní stížnosti považoval za pouhou polemiku s právními závěry soudů; tato polemika však sama o sobě ke kasaci soudních rozhodnutí nepostačuje.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu