ECLI:CZ:US:2008:4.US.2355.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2355/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Malinou, advokátem se sídlem Brno, Joštova 4, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2007, č.j. 26 Odo 444/2006-163, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 9. 2005, č.. 21 Co 392/2005-119, a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. 3. 2005, č.j. 7 C 246/2002-93, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou všem účastníkům řízení známy.
Nejvyšší soud ČR porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že jeho dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dle názoru stěžovatele dovolání přípustné bylo ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Porušení základního práva stěžovatele pak spočívalo v tom, že Nejvyšší soud se nezabýval meritem věci a dovolání odmítl pouze s odkazem na nepřípustnost. Krajskému a okresnímu soudu stěžovatel vytýká, že při hodnocení důkazů postupovaly tendenčně ve prospěch vedlejšího účastníka (Město Hradec Králové), jehož výsledkem pak byl nesprávný závěr soudů o skutkových okolnostech posuzovaného sporu.
Již z formulace námitek stěžovatele je patrné, že tyto nedosahují ústavně-právních rozměrů, neboť jsou jen vyjádřením odlišného názoru stěžovatele na posuzované skutečnosti. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice "přehodnocování" hodnocení důkazů, které mu zásadně nepřísluší, a ke kasaci napadeného rozhodnutí na jeho základě může dojít jen ve zcela výjimečných případech závažného excesu ze strany obecného soudu. V tomto případě však na takové závažné pochybení nic neukazuje. Stěžovatel pouze jak v řízení před obecnými soudy, tak v rámci své ústavní stížnosti opakovaně uplatňuje své vlastní hodnocení rozhodných skutečností, ze kterého dovozuje závěr odlišný od závěru, ke kterému dospěly soudy. Svou nespokojenost s jejich rozhodnutím pak zaměňuje za zásah do svých ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Rozhodnutí obecných soudů jsou patřičně a srozumitelně odůvodněna a Ústavní soud nemá, co by k jejich výkladu dodal. Stejně i otázka nepřípustnosti dovolání stěžovatele je řešena v souladu s dotčenými ustanoveními občanského soudního řádu. Nejvyšší soud za daných okolností neměl jinou možnost, než dovolání stěžovatele odmítnout.
Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný a v souladu s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu