ECLI:CZ:US:2008:4.US.2398.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2398/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 312/1, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci č. j. 73 Co 152/2007-49 ze dne 30. června 2008 a proti usnesení Okresního soudu v České Lípě č. j. 10 C 177/2007-42 ze dne 16. listopadu 2007 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z přiložené přílohy a ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 177/2007 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v České Lípě usnesením č. j. 10 C 177/2007-42 ze dne 16. listopadu 2007 (dále jen "usnesení soudu prvního stupně") odmítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 10 C 177/2007-24 ze dne 21. června 2007 (dále jen "rozsudek") a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci usnesením č. j. 73 Co 152/2007-49 ze dne 30. června 2008 (dále jen "usnesení odvolacího soudu") usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel má za to, že v záhlaví citovaná rozhodnutí jsou nesprávná. V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek mu byl doručován na adresu nikoli trvalého pobytu S., ale na adresu NB., kde bydlí jeho syn. Rozsudek stěžovateli podle jeho tvrzení doručen nebyl, když poštovní zásilka obsahující rozsudek (dále jen "zásilka") byla uložena na poště k adrese syna stěžovatele, přičemž o uložení této zásilky se stěžovatel nedozvěděl a nebylo mu předáno ani oznámení o uložení zásilky. Z tohoto důvodu podal stěžovatel odvolání proti rozsudku až poté, co podle svého tvrzení náhodně zjistil, že byl zažalován a že proti němu byl vydán rozsudek. Usnesení odvolacího soudu podle stěžovatele vycházelo z toho, že několik dnů po uložení zásilky na poště cestou při návštěvě syna potkal poštovní doručovatelku, která mu sdělila, že pro něho má jinou doporučenou zásilku a on tuto jinou zásilku od ní převzal. Z toho soudy podle stěžovatele dovodily, že pokud ve lhůtě 10 dnů od uložení zásilky převzal na stejné adrese jinou zásilku, byl mu fikcí doručen i rozsudek. Stěžovatel takové doručování pokládá za nespravedlivé a rozporné s právem na spravedlivý proces. Soud podle stěžovatele měl zjistit, jakým způsobem a kam bylo uložení zásilky oznámeno, tj. zda jej poštovní doručovatelka vůbec podala. Bez tohoto zjištění podle stěžovatele není možné zjistit, zda fikce doručení rozsudku mohla vůbec nastat. Navíc v domě syna neměl stěžovatel podle svého tvrzení žádnou svoji listovní schránku, a proto ani nemá být zřejmé, do jaké schránky poštovní doručovatelka výzvu dala. Pokud toto oba soudy neučinily, byla podle stěžovatele porušena jeho práva.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočky v Liberci, Okresního soudu v České Lípě a vedle shora uvedeného spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 177/2007 rovněž spis téhož soudu sp. zn. 10 C 1/2007.
Za Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci se vyjádřil předseda senátu 73 Co JUDr. Lubomír Ptáček, PhD. Ve svém vyjádření uvedl, že postupem obecných soudů právo stěžovatele na soudní ochranu nebylo porušeno a že soudy při rozhodování o včasnosti odvolání stěžovatele vycházely z platné právní úpravy. Co do závěru odvolacího soudu o včasnosti odvolání stěžovatele odkázal na odůvodnění usnesení odvolacího soudu.
Za Okresní soud v České Lípě se vyjádřila předsedkyně senátu 10 C Mgr. Martina Fendrychová. Ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Stěžovateli byl rozsudek doručen v souladu s ust. §46 odst. 5 občanského soudního řádu (v podrobnostech odkázala na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí), a to za situace, kdy se stěžovateli nedařilo doručovat do místa jeho trvalého bydliště S. evidovaného Centrálním registrem osob, přestože tuto adresu uváděl ve svých podáních. Z úřední činnosti soudu, konkrétně ze spisu sp. zn. 10 C 1/2007, bylo zřejmé, že se stěžovatel na adrese v NB zdržoval, neboť ve dnech 21.10.2006 převzal platební rozkaz Okresního soudu v České Lípě č. j. 22 Ro 3420/2006-22 ze dne 18. 12. 2006 a dne 31. 10. 2007 usnesení téhož soudu č. j. 10 C 1/2007-26 ze dne 3. 9. 2007. Mgr. Hendrychová ve vyjádření uzavírá, že v daném řízení nedošlo k omezení základních práv a svobod stěžovatele, když o žádosti stěžovatele o odročení jednání bylo v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 911/2000) rozhodnuto jako o nedůvodné, jednáno v nepřítomnosti stěžovatele bylo dle ust. §101 občanského soudního řádu a vydaná rozhodnutí byla pak stěžovateli doručována dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
Vyjádření obecných soudů nebyla zasílána stěžovateli k replice, neboť podstatná tvrzení stěžovatele byla Ústavnímu soudu známa již z podané ústavní stížnosti a uvedená vyjádření neotvírala žádné nové otázky.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nic takového v posuzovaném případě však zjištěno nebylo. Ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 177/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v průběhu celého řízení neuvedl žádnou jinou adresu, na kterou by mu měl soud doručovat písemnosti, než S. (adresa uvedená v žalobě). Okresní soud v České Lípě z jiných řízení, jejichž účastníkem byl stěžovatel, měl informaci o paní D. P. jakožto zmocněnci stěžovatele pro doručování soudních písemností (dále jen "zmocněnec"), a tak po prvním neúspěšném doručení písemnosti v této věci (usnesení Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 22 Ro 2411/2006-2 ze dne 17. 10. 2006) na adresu S. dne 19. 10. 2006 (tato zásilka se vrátila Okresnímu soudu v České Lípě se sdělením poštovního doručovatele, že adresát se odstěhoval) počal doručovat písemnosti stěžovateli prostřednictvím zmocněnce. Takto bylo ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 10 C 177/2007 (zpočátku sp. zn. 22 Ro 2411/2006) stěžovateli úspěšně doručeno několik soudních písemností a stěžovatel se v návaznosti na ně aktivně účastnil soudního řízení. Dne 24. 5. 2007 se Okresní soud v České Lípě pokusil stěžovateli doručit písemnost na adresu S., avšak opět neúspěšně (tato zásilka se vrátila Okresnímu soudu v České Lípě se sdělením poštovního doručovatele, že adresát se odstěhoval), a proto pokračoval znovu v doručování stěžovateli prostřednictvím zmocněnce. K poslední úspěšnému doručení prostřednictvím zmocněnce došlo dne 7. 6. 2007. Následující písemností doručovanou stěžovateli byl rozsudek. Ten však zmocněnci úspěšně doručen nebyl a zásilka se vrátila zpět Okresnímu soudu v České Lípě. Rozsudek se nepodařilo stěžovateli doručit ani na adresu S. (zásilka se vrátila Okresnímu soudu v České Lípě se sdělením poštovního doručovatele, že adresát se odstěhoval). S ohledem na tyto skutečnosti se Okresní soud v České Lípě pokusil dne 18. 7. 2007 doručit stěžovateli na jinou jemu známou adresu kde by se stěžovatel mohl zdržovat, a to adresu v NB. Tam se sice zásilku stěžovateli nepodařilo doručit (na této adrese mu bylo v poštovní schránce zanecháno oznámení o uložení zásilky), avšak Okresní soud v České Lípě zjistil, že v jiné věci (vedené u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 179/2007) se stěžovateli dne 23. 7. 2007 na tuto adresu doručit jinou soudní písemnost podařilo a měl tedy za prokázané, že se na této adrese stěžovatel zdržoval v době deseti dnů od uložení zásilky. Z této skutečnosti oba rozhodující soudy dospěly k závěru, že rozsudek byl stěžovateli (uplynutím desetidenní úložní lhůty) dne 30. 7. 2007 účinně doručen a odvolání podané dne 14. 11. 2007 považovaly s ohledem na tuto skutečnost za podané opožděně.
Ústavní soud námitky stěžovatele neshledává opodstatněnými. Nejprve podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí zřejmě nepravdivé tvrzení stran toho, že odvolání proti rozsudku podal až poté, co náhodně zjistil, že byl zažalován a že proti němu byl vydán rozsudek. Ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 177/2007 je zřejmé, že žalobu v této věci podal sám stěžovatel, a tedy o řízení ve věci musel vědět, navíc doručil soudu v této věci několik podání. Dále je třeba zdůraznit, že na žalobě stěžovatele v této věci podané u Okresního soudu v České Lípě dne 12. 9. 2006 je jako bydliště stěžovatele uveden S. a ačkoli z tvrzení stěžovatele i z oznámení poštovního doručovatele plyne, že stěžovatel se z této adresy odstěhoval, neoznámil Okresnímu soudu v České Lípě, kam mu mohou být v této věci písemnosti doručovány, přičemž mu v tom nic nebránilo a toto oznámení by bylo především v zájmu stěžovatele. Pokud jde o výzvu k vyzvednutí zásilky, byla mu tato dle doručenky založené na č. l. 34 spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 177/2007 na adrese v NB zanechána, a to zřejmě v listovní schránce, kde je poštovní doručovatel povinen tuto výzvu zanechat. V odvolání proti rozsudku na č. l. 40 spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 177/2007 stěžovatel tvrdí, že na adrese v NB nebydlí. V odvolání proti usnesení soudu prvního stupně rozsudku na č. l. 43 spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 177/2007 stěžovatel tvrdí, že převzetí jakéhosi jiného dopisu v domě NB, ještě neznamená, že se na této adrese zdržuje. K prokázání těchto svých tvrzení mimo místopřísežného prohlášení svého syna ze dne 6. 12. 2007 (na č. l. 44 spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 177/2007) nenavrhl žádné důkazy. V uváděném prohlášení syn stěžovatele prohlašuje, že stěžovatel má své bydliště na adrese S. a že dne 19. 7. 2007 a ani pře tímto datem se u něho (na adrese v NB) stěžovatel nezdržoval a nezdržuje se stále. Ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 1/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel bez nutnosti uložení zásilky, tedy přímo od poštovního doručovatele, převzal na adrese v NB dne 21. 12. 2006 platební rozkaz Okresního soudu v České Lípě č. j. 22 Ro 3420/2006-22 ze dne 18. 12. 2006 a dne 31. 10. 2007 usnesení téhož soudu č. j. 10 C 1/2007-26 ze dne 3. 9. 2007. Ústavní soud též zjistil, že ve výše citovaných odvoláních (ani v ústavní stížnosti) stěžovatel neuvedl, kde jinde se v rozhodné době zdržoval, resp. kde bydlel, když neměl bydlet ani na adrese S., ani na adrese v NB.
Ústavní soud konstatuje, že rozhodující soudy v odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí přesvědčivým způsobem vyložily, proč považují doručení rozsudku stěžovateli dne 30. 7. 2007 za účinné a v návaznosti na to odvolání za opožděné. Jejich závěry jsou podle přesvědčení Ústavního soudu zcela v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Porušení pravidel spravedlivého procesu ze strany obecných soudů tak Ústavní soud nezjistil.
Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel jako žalobce samozřejmě o probíhajícím řízení věděl a bylo na něm, pokud se odstěhoval z adresy svého bydliště uvedené v žalobě, aby soud informoval o adrese, na kterou je mu možné doručovat písemnosti. To však neučinil. Tvrzení, že se nezdržoval a nebydlel na adrese v NB před rozhodujícími soudy neprokázal, přičemž věrohodnosti tohoto jeho tvrzení nepřidává ani to, že nikdy neuvedl, kde jinde se tedy zdržoval a bydlel. Pokud by se skutečně stěžovatel zdržoval (bydlel) na jiném místě, nebylo nic snazšího než tuto skutečnost před soudy přinejmenším uvést, což by bylo lze jako zcela logické od stěžovatele očekávat. K vyvrácení domněnky, že se stěžovatel zdržoval na adrese v NB, nenavrhl jiné důkazy než prohlášení svého syna, které je však v nesouladu nebo přímo v rozporu s tvrzením stěžovatele a oznámením poštovního doručovatele o odstěhování stěžovatele ze S. a s výše uvedenými skutečnostmi zjištěnými ze spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 1/2007. Naopak na to, že se stěžovatel na adrese v NB zdržoval, lze mimo již uvedeného usuzovat i ze skutečnosti, že poštovní doručovatelka zanechala ve schránce na adrese v NB stěžovateli oznámení o uložení zásilky. Kdyby totiž neměla povědomí o tom, že se tam stěžovatel zdržuje, oznámení by mu nezanechávala a vrátila zásilku zpět s vyznačením na doručence "na této adrese neznámý". Ústavní soud dále dodává, že v žádném případě není na místě, aby příležitost k odvrácení pro stěžovatele nepříznivých následků jeho počínání v řízení před obecnými soudy poskytoval stěžovateli svým kasačním zásahem Ústavní soud, a to navíc za situace, kdy stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí zcela evidentně nepravdivé tvrzení (viz výše), čímž je podstatně narušena věrohodnost i jeho tvrzení ostatních. Navíc ani v ústavní stížnosti neuvádí zcela zásadní skutečnost, kde jinde než na adrese v NB se zdržoval (bydlel), když se ze svého bydliště S. odstěhoval.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud uzavírá, že zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu