ECLI:CZ:US:2008:4.US.2411.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2411/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. F. H. a R. H., zastoupených Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, směřující proti usnesení Okresního soudu pro Prahu - východ ze dne 11. května 2007, č. j. E 2530/2001-174 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2007, sp. zn. 20 Co 381, 391/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Okresní soud pro Prahu - východ usnesením ze dne 11. května 2007, č. j. E 2530/2001-174 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně"), vydal dražební vyhlášku, jíž na den 10. srpna 2007 nařídil dražební jednání, specifikoval nemovitosti, které budou předmětem dražby, příslušenství, které bude spolu s nemovitostmi draženo, výslednou cenu, nejnižší podání a výši jistoty a další údaje. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel Ing. F. H. jako povinný a stěžovatelka R. H. jako jeho manželka odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. července 2007, sp. zn. 20 Co 381, 391/2007, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Ve stroze odůvodněné stížnosti stěžovatelé uvádějí, že dle jejich zjištění bylo dne 24. dubna 2006 oznámeno zrušení konkurzu na majetek oprávněného po splnění rozvrhového usnesení. Z této skutečnosti stěžovatelé dovozují, že pohledávka zahrnutá do konkurzní podstaty oprávněného (dále jen "pohledávka"), pro níž byl nařízen výkon rozhodnutí, musela být správcem konkurzní podstaty oprávněného postoupena třetí osobě. S ohledem na tuto skutečnost má chybět účastník řízení a toto řízení nemůže probíhat. Pokud toto řízení vede soud i nadále, má docházet k porušování práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Ve svém důsledku má totiž soudní moc nutit stěžovatele hradit pohledávku osobě, která není věřitelem a tato osoba se tím na úkor stěžovatelů má bezdůvodně obohatit. Stěžovatelé považují za nesmyslné, aby se museli následně domáhat vrácení bezdůvodného obohacení po tom, kdo nebyl účastníkem řízení. S ohledem na tyto skutečnosti, aniž by však uvedli jakoukoli ústavněprávní argumentaci, se stěžovatelé domáhají, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření vedlejších účastníků - Okresního soudu pro Prahu - východ a Krajského soudu v Praze a zaslal tato vyjádření k replice stěžovatelům. Ti se k nim však nevyjádřili.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení a vyjádření vedlejších účastníků, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů.
Závěry stěžovatelů vyvozené o tom, že pohledávka musela být s ohledem na zrušení konkurzu na majetek oprávněného po splnění rozvrhového usnesení postoupena třetí osobě, a že v řízení, v němž obecné soudy pokračují, musí chybět účastník, Ústavní soud nesdílí. Sama skutečnost, že konkurzní řízení bylo skončeno po splnění rozvrhového usnesení, nesvědčí o tom, že by pohledávka oprávněným musela být postoupena třetí osobě. Jestliže stěžovatelé v řízení před obecnými soudy postoupení pohledávky nijak neprokázali, pohledávka byla se souhlasem konkurzního soudu vyloučena z konkurzní podstaty oprávněného a oprávněný je nadále existujícím subjektem, není pochybením těchto soudů, že v řízení pokračují. Naopak, tyto soudy též s ohledem na právo na spravedlivý proces v řízení pokračovat musí.
Pokud se týká tvrzení stěžovatelů o tom, že ve svém důsledku jsou nuceni plnit osobě, která není věřitelem, čímž se oprávněný na jejich úkor bezdůvodně obohatí a stěžovatelé se budou nuceni následně domáhat vrácení bezdůvodného obohacení po tom, kdo nebyl účastníkem řízení, konstatuje Ústavní soud pouze, že tato jejich domněnka by byla i v případě, že by skutečně k postoupení pohledávky došlo (avšak toto postoupení nebylo stěžovatelům oznámeno) vzhledem k ust. §526 občanského zákoníku zcela mylná. Navíc, jak je již uvedeno výše, postoupení pohledávky v řízení prokázáno nebylo.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu