ECLI:CZ:US:2008:4.US.2440.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2440/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti R. Č., právně zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Plzeň, Perlová 14, směřující proti rozsudkům Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. listopadu 2005, č.j. 8 T 148/2001-488, a Krajského soudu v Plzni ze dne 21. prosince 2006, č.j. 9 To 531/2006-568, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. května 2007, č.j. 7 Tdo 540/2007-597, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť s nimi nesouhlasí a považuje je za věcně nesprávná a zasahující do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně pak mělo být dotčeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona, dále trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu tří let. Dále mu byla stanovena povinnost náhrady škody, přičemž v části náhrady škody byly poškozené odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl stěžovatel napadeným rozsudkem v jednom bodě obžaloby zproštěn.
O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni citovaným rozsudkem jímž zrušil výrok o trestu a nově jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, podmíněně odloženému na zkušební dobu dvou let. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR uvedeným usnesením odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal napadená rozhodnutí a uvedl, že s nimi nesouhlasí a považuje je za věcně nesprávná. V postupu obecných soudů pak shledal zkrácení v právu na projednání věci v přiměřené lhůtě, když odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Uvedl, že Evropský soud pro lidská práva opakovaně odmítl argumentaci ospravedlňující průtahy s odkazem na nedostatečné personální obsazení (De Cubber v. Belgie, 1984), a ve výjimečných případech uznal přiměřenost vnitrostátního řízení v trvání šesti let (Petto v. Itálie, 1983). V jeho případě byla první obžaloba podána již 4. srpna 2000, přičemž ani po sedmi letech nebylo řízení pravomocně ukončeno. Je proto přesvědčen, že v daném případě byla přiměřenost trvání řízení překročena.
S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 8 T 148/2001, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že se sice stěžovatel dovolává nepřiměřené délky soudního řízení, požadovaným výrokem Ústavního soudu, aby byla napadená rozhodnutí zrušena, by věc byla vrácena zpět soudu prvého stupně, který by o ní musel nově rozhodnout. Tím by se doba řízení ve věci ještě více protáhla.
Ze spisu obecného soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo sděleno obvinění pro první tři útoky na poškozenou dne 14. března 2000, obžaloba byla podána dne 4. srpna 2000 a věc byla vedena pod sp. zn. 8 T 139/2000 u Okresního soudu Plzeň-město. Pro další útok na poškozenou bylo stěžovateli sděleno obvinění dne 29. září 2000, obžaloba podána dne 21. prosince 2000 a věc byla vedena pod sp. zn. 8 T 212/2000 téhož soudu. Naposledy bylo stěžovateli pro další dva útoky na poškozenou sděleno obvinění dne 2. srpna 2001. V souvislosti s tím byl dne 4. srpna 2001 vzat stěžovatel do vazby. Obžaloba byla podána 13. prosince 2001, věc vedena pod sp. zn. 8 T 148/2001 a k této věci téhož soudu byly připojeny i obě věci předchozí.
Rozsudkem soudu prvého stupně ze dne 26. dubna 2002, č.j. 8 T 148/2001-285, byl stěžovatel zproštěn obžaloby v plném rozsahu a současně byl propuštěn z vazby. Proti rozhodnutí o propuštění z vazby podal stížnost státní zástupce a Krajský soud v Plzni rozhodnutí o propuštění z vazby zrušil (č.j. 7 To 268/2002-279 ze dne 14. května 2002). Z vazby pak byl stěžovatel propuštěn po uplynutí jednoho roku dne 2. srpna 2002.
O odvolání státního zástupce proti zproštujícímu rozsudku rozhodl Krajský soud v Plzni dne 21. srpna 2002, č.j. 8 To 374/2002-336. S ohledem na podanou ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadl výše popsané rozhodnutí o vazbě, bylo řízení ve věci samé přerušeno a spis byl zapůjčen Ústavnímu soudu ke sp. zn. I. ÚS 388/02. V řízení pokračoval Okresní soud Plzeň - město po odmítnutí ústavní stížnosti ze dne 22. dubna 2003.
Dne 12. srpna 2003 bylo řízení ve věci opět přerušeno s ohledem na soudem podaný návrh na zrušení ustanovení §212 trestního řádu. Pro nedostatek soudců Ústavního soudu bylo řízení o návrhu, vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS. 44/03, dne 23. března 2004, přerušeno. Po jmenování dvanáctého soudce Ústavní soud pokračoval v řízení a dne 4. května 2005 vydal nález, jímž návrh na zrušení části zákona zamítl.
Následně soud prvého stupně pokračoval v řízení a dne 25. listopadu 2005 vydal napadený rozsudek. Při rozhodování o trestu soud zohlednil délku řízení a rozhodl o trestu mírněji. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. června 2006, č.j. 9 To 259/2006-519, tak, že zrušil výrok o trestu a nově stěžovatele odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody s tím, že tento trest byl již vykonán přičemž byla zohledněna doba pobytu stěžovatele ve vazbě. Krajský soud považoval takový trest za mírnější (reformatio in peius), neboť stěžovatel se nemusel nadále podrobovat kontrolám probačního úředníka v průběhu zkušební doby za situace, kdy od propuštění z vazby vedl spořádaný život.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 18. října 2006, č.j. 7 Tdo 1252/2006-552, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud v Plzni věc nově projednal a vydal, v ústavní stížnosti napadený, rozsudek ze dne 21. prosince 2006, č.j. 9 To 259/2006-568, jímž pravomocně věc rozhodl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 16. května 2007, č.j. 7 Tdo 540/2007-597, odmítl.
Jak je z uvedeného patrné, délka soudního řízení sice překročila míru přiměřenosti, není však možné odhlédnout od faktu, že řízení bylo dvakrát přerušeno, celkově na dobu téměř tří let. Nejprve z důvodů ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o vazbě, a následně z důvodu návrhu soudu na zrušení té části zákona, jehož aplikace v projednávané věci byla klíčová. Uvedené objektivní okolnosti vedly Ústavní soud k závěru, že zaručené právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené době nebylo porušeno v rozsahu, který namítal.
Z odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu Plzeň - město ze dne 25. listopadu 2005, č.j. 8 T 148/2001-488 je navíc patrné, že nalézací soud přihlédl při určování výše trestu k době, která od zahájení trestního řízení uplynula. Je patrné, že při projednání věci v kratší době by vedlo k přísnějšímu potrestání pachatele.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti konstatoval, že rozhodnutí považuje za věcně nesprávná, neshledal Ústavní soud ani v ústavní stížnosti ani v žádném z napadených rozhodnutí nic, co by tomu nasvědčovalo. Pokud obecné soudy rozhodly jinak, než by si stěžovatel představoval, není možno v takovém rozhodnutí spatřovat porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Právo na spravedlivý proces totiž nezaručuje přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající názoru účastníka řízení, ale představuje záruku spravedlivého soudního řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Věcnou správnost rozhodnutí posuzovaly soudy v rámci všech příslušných procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. Pokud tak nastala pochybení v hodnocení jednání stěžovatele ve vztahu ke všem provedeným důkazům, byla tato v průběhu řízení o opravných prostředcích odstraněna.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu