ECLI:CZ:US:2008:4.US.245.08.1
sp. zn. IV. ÚS 245/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti O. R., zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 138/2006 ze dne 12. 12. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou včas podanou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny, v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí i obsahu spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 11 C 9/2005, který si Ústavní soud připojil, bylo napadené rozhodnutí vydáno v řízení zahájeném k žalobě stěžovatelky o náhradu škody v původně žalované výši 1.469.820,- Kč, způsobené podle žaloby jejímu právnímu předchůdci (manželovi) žalovaným - jako advokátem tím, že neuplatnil řádně nárok na restituci zemědělského majetku.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud I. stupně se věcí opakovaně zabýval, stejně tak jako odvolací Krajský soud v Plzni a rovněž i soud dovolací, který svým rozsudkem ze dne 26. 5. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1074/2003 vyhověl dovolání stěžovatelky a zrušil rozsudek odvolacího soudu - Krajského soudu v Plzni sp. zn. 13 Co 361/2002 ze dne 21. 11. 2002 a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem na aktivní legitimaci stěžovatelky. Odvolací soud pak, vázán názorem dovolacího soudu, že aktivní legitimace stěžovatelky k podání žaloby v této věci je dána, zrušil rozsudek soudu I. stupně v jeho zamítavé části (vyhovující výrok v pořadí prvého rozsudku soudu I. stupně ohledně částky 565.654,- Kč nabyl právní moci již v roce 2002, neboť žalovaný, který jej napadl odvoláním, nezaplatil soudní poplatek z odvolání a řízení o jeho odvolání tak bylo zastaveno) a vrátil jej soudu I. stupně v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení s tím, aby posoudil žalovaným v průběhu sporu vznesenou námitku promlčení, a to ve vztahu k jednotlivým restitučním nárokům, jejichž neuplatněním vznikla škoda.
Soud I. stupně na to svým druhým rozsudkem č. j. 11 C 9/2005-188 ze dne 14. 6. 2005 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 904.166,- Kč s příslušenstvím. Vycházel ze zjištění, že na základě plné moci ze dne 20. 11. 1992 byl žalovaný zmocněn manželem stěžovatelky k uplatnění veškerých restitučních nároků na zemědělský majetek, včetně náhrady za živý a mrtvý inventář. Zatímco ohledně majetku, který se stal předmětem (později správním orgánem neschválené) dohody o vydání majetku ze dne 6. 6. 1994, uzavřené s povinnou osobou, kdy ve vyhovující, již pravomocné, části rozhodnutí dospěl k závěru, že promlčecí doba začala běžet až dnem následujícím po ukončení schvalovacího procesu ve vztahu k předmětné dohodě, tj. dnem doručení rozhodnutí správního orgánu - Okresního úřadu Liberec, referátu okresního pozemkového úřadu ze dne 18. 2. 1999 a nemohlo tak podle jeho názoru v tomto rozsahu dojít k promlčení žalovaného nároku na náhradu této škody (u soudu uplatněného dne 22. 10. 1999), v dalším řízení, pokud jde o zbývající část žalované částky vztahující se k restitučnímu nároku na vydání nemovitosti č. p. 58 a k náhradě za živý a mrtvý inventář, vycházeje ze zjištění, že žalovaný svým opomenutím tyto nároky neuplatnil, o vydání tohoto majetku tak restituent nepožádal - přitom mohl i on z uzavřené dohody zjistit, že jejím předmětem není nemovitost č. p. 58 a živý a mrtvý inventář - dospěl k závěru, že právo na náhradu škody za takto neuplatněný restituční nárok na vydání nemovitosti č. p. 58 a na náhradu za živý a mrtvý inventář je z důvodů uplynutí objektivní i subjektivní lhůty podle §106 odst. 1, 2, občanského zákoníku promlčen. Počátek běhu promlčecích objektivních dob pro uplatnění nároku na náhradu škody stanovil za nevydanou nemovitost č. p. 58 dnem 1. 2. 1993 a dnem 1. 4. 1993 za živý a mrtvý inventář, tedy okamžikem marného uplynutí zákonných lhůt k uplatnění restitučních nároků podle §13 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 195/1993 Sb. Subjektivní promlčecí doba podle jeho závěru pak započala nejpozději dnem 7. 6. 1994, tj. dnem následujícím poté, kdy dne 6. 6. 1994 došlo k uzavření dohody o vydání nemovitostí, neboť při jejím podpisu muselo být právnímu předchůdci stěžovatelky známo, že součástí této dohody nejsou nároky na vydání nemovitosti č. p. 58 a na náhradu za živý a mrtvý inventář. Jelikož součástí zrušeného zamítavého rozsudku soudu I. stupně byla i část nároku stěžovatelky snížená v důsledku moderace ve vztahu k pravomocně přiznanému nároku, která nepodléhala odvolacímu ani dovolacímu přezkumu, odkázal soud I. stupně na odůvodnění svého původního rozsudku.
Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 8. 9. 2005 sp. zn. 13 Co 407/2005 rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu I. stupně ohledně promlčení nároků na náhradu škody ve vztahu k dalším restitučním nárokům stěžovatelky, které nebyly obsahem dohody o vydání nemovitostí ze dne 6. 6. 1994, stejně tak i pokud jde o aplikaci ustanovení §450 občanského zákoníku ve vztahu k náhradě škody za nevydané pozemky.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obdobně jako nyní v ústavní stížnosti namítala, s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98, že právo na vydání nemovitostí a právo na náhradu za živý a mrtvý inventář nevytvářejí samostatné právní instituty, ale jsou vzájemně propojena, neboť inventář je vzhledem ke své povaze neoddělitelnou součástí zemědělské usedlosti, která sestávala z obytné budovy a pozemků uvedených v dohodě. Vzhledem k tomu, že žalovaný měl v rámci svého mandátu uplatňovat paušálně všechny restituční nároky jejího právního předchůdce (žádal o vydání zemědělského přídělu č. 13), které rovněž dle jejího tvrzení uplatnil, musel tento dílčí nárok na náhradu inventáře sdílet právní osud uplatněného restitučního nároku jako celku a v návaznosti na tuto argumentaci zdůraznila, že i o takto uplatněném restitučním nároku bylo s konečnou platností rozhodnuto až v roce 1999 a nemohlo proto dojít k promlčení tohoto nároku na náhradu škody, byla-li žaloba soudu doručena dne 22. 10. 1999.
Dovolací soud dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné. V důvodech svého rozhodnutí uvedl, že závěr soudů I. a II. stupně o promlčení práva na náhradu škody, vzniklé neuplatněním restitučních nároků na vydání nemovitosti č. p. 58 a na náhradu živého a mrtvého inventáře, je v souladu s jeho judikaturou, podle níž objektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody, spočívající v zániku restitučního nároku na vydání nemovitostí v důsledku pochybení advokáta při výkonu advokacie, počíná běžet dnem, kdy došlo k zániku nároku prekluzí, přičemž poukázal na své rozhodnutí ze dne 29. 11. 2006 sp. zn. 25 Cdo 721/2005. K argumentaci stěžovatelky dovolávající se nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98 soud uvedl, že závěr v nálezu uvedený pro posouzení běhu promlčecích dob není případné aplikovat, neboť rozhodnutí Ústavního soudu se týká rozsahu náhrady za živý a mrtvý inventář (její poměrnou část) v případě více osob, které uplatnily nárok na tuto náhradu a zároveň se staly spoluvlastníky vydávaných nemovitostí, a to bez ohledu na skutečnost, která z osob na předmětných pozemcích hospodaří. Uzavřel pak, že odvolacímu soudu nelze vytknout, že by jeho právní posouzení věci bylo v rozporu s hmotným právem a ustálenou praxí soudů, přičemž právní námitky vyslovené v dovolání nejsou zčásti významné pro věc samu a ani pro soudní praxi vůbec a že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelka porušení ústavně zaručených práv spatřuje v podstatě v tom, že danou věc posoudil Nejvyšší soud v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními a dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a tedy v rozporu s hmotným právem. Zdůrazňuje, že již ve svém dovolání poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2438/99 ze dne 17. 11. 1999, stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995 uveřejněné pod č. 16/1996 Sb. a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1184/96 ze dne 27. 8. 1997, z nichž cituje se závěrem, že pokud dovolací soud odmítl aplikovat jednoduché právo v souladu s uvedenými rozhodnutími, měl povinnost svůj postup odůvodnit včetně toho, proč odmítá na daný případ aplikovat konstantní soudní judikaturu a v této souvislosti pak odkazuje na další nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 403/03. Uvádí dále, že v daném případě vycházela z oprávněného předpokladu, že o uplatněném restitučním nároku bylo ve správním řízení rozhodováno jako o celku, tedy co do nemovitostí i inventáře, a konečné rozhodnutí padlo až v roce 1999. Na právním předchůdci stěžovatelky jako na laikovi přitom nebylo možno oprávněně požadovat, aby si sám učinil právní úsudek o obsahu a právním charakteru dohody o vydání věcí ve vztahu ke všem jím uplatněným restitučním nárokům a byl nepochybně v dobré víře, že restituční nároky byly uplatněny řádně, tedy v plném rozsahu a v souladu se zákonem. Vyjadřuje se dále ke vztahu klienta k advokátovi se závěrem, že by bylo absurdní v tomto vztahu "chránit" advokáta před klientem tím způsobem, že by klientovi bylo přičítáno k tíži pozdní uplatnění nároku na náhradu škody vůči advokátovi v situaci, kdy je klient závislý na informaci od advokáta, která může být považována za počátek běhu promlčecí doby k uplatnění uvedeného nároku. Obdobně jako v dovolání tvrdí, že její nárok byl ve správním řízení posuzován jako celek (nemovitosti i inventář v rámci zemědělského přídělu), nebyl omezen pouze na pozemky, jichž se týkala dohoda o vydání věci, o čemž podle ní svědčí i obsah správních rozhodnutí, na něž poukazuje, přitom podle ní i uvedený postup odpovídá závěru, že právo na vydání nemovitostí a právo na náhradu za inventář jsou vzájemně propojené nároky, které nelze účelově a nesystematicky oddělovat. Dovozuje tak, že pokud nárok na náhradu za živý a mrtvý inventář byl součástí paušálně uplatněného restitučního nároku na vydání resp. náhradu konfiskovaných věcí, kterému ovšem z důvodů formálního pochybení žalovaného nebylo vyhověno, pak tento dílčí nárok na náhradu inventáře nutně musel sdílet právní osud uplatněného restitučního nároku jako celku. Jestliže pak skutečnost, že nemovitosti nebudou vydány, byla najisto postavena až v roce 1999, nemohl být ani nárok na náhradu inventáře v této době již promlčen a žaloba, soudu doručená dne 22. 10. 1999, byla podána včas. Uzavírá tak, že aplikace příslušných zákonných ustanovení a jejich interpretace Nejvyšším soudem a též nižšími soudy je dle jejího názoru v natolik extrémním rozporu s jejich účelem a s dobrou vírou stěžovatelky, resp. jejího právního předchůdce, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tento závěr je pak umocněn též tím, že právní závěry jsou v rozporu s dosavadní soudní praxí a dovolací soud se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal s judikaturou na níž odkazovala. V postupu Nejvyššího soudu i soudů nižších stupňů proto spatřuje porušení svých základních práv shora označených. Navrhla proto zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelka svou stížností napadá jen rozhodnutí dovolacího soudu, jemuž v podstatě vytýká, že nesprávně učinil závěr o tom, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, odmítl přijmout názor, že součástí uplatněného nároku na vydání pozemků, jež byly předmětem neschválené dohody o vydání pozemků, byl - s ohledem na vzájemnou propojenost obou nároků - také nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře a dále, že své rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, neboť se nevypořádal s jejími odkazy na v daném případě v úvahu přicházející judikaturu.
K tomu třeba především uvést, že soudy I. a II. stupně vycházely při posuzování otázky promlčení práva na náhradu škody způsobené opomenutím advokáta z jimi zjištěného skutkového stavu, totiž, že žalovaný u povinné osoby Státního statku Frýdlant na základě (pozdě podané) výzvy uplatnil (jen) nárok na vydání nemovitostí, jež byly předmětem neschválené dohody o vydání nemovitostí ze dne 6. 6. 1994, a že nároky další a to nárok na vydání nemovitosti č. p. 58 a na náhradu živého a mrtvého inventáře neuplatnil vůbec a na základě takto zjištěného stavu dospěly k totožnému závěru o počátku běhu promlčecích lhůt. Z uvedeného skutkového stavu pak vycházel i soud dovolací, který takto zjištěný skutkový stav na základě dovolání, jehož přípustnost byla odvozována od ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ani přezkoumávat nemohl. Tento fakt nutno zdůraznit, neboť za této situace lze stěží přisvědčit výhradám stěžovatelky, že dovolací soud odmítl přijmout závěr, že součástí původně uplatněného restitučního nároku byl i nárok na náhradu živého a mrtvého inventáře, když zároveň třeba mít na zřeteli, že dovolací soud také v této souvislosti objasnil, z jakých důvodů odmítá v této věci aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98. Na tomto místě třeba také uvést, že Ústavní soud považuje za ústavně konformní názor uvedený v rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že k tomu, aby mohla nastat vzájemná propojenost práva na vydání nemovitostí a práva na náhradu za živý a mrtvý inventář, o níž se hovoří v označeném nálezu Ústavního soudu, musí být oba nároky uplatněny. I podle přesvědčení Ústavního soudu k tomu, aby nastala vzájemná provázanost obou nároků a v důsledku této případně pak i vázanost posouzení otázky počátku objektivní promlčecí doby na konečné rozhodnutí příslušného orgánu o uplatněném nároku na vydání nemovitostí i ve vztahu k náhradě za živý a mrtvý inventář, musí být učiněn nepochybný projev, z něhož by bylo možno dovodit, že uvedený restituční nárok byl skutečně uplatněn. Z popsaného skutkového stavu, který obecné soudy v této věci považovaly za zjištěný, však tato okolnost neplyne. Nelze proto dovolacímu soudu vytýkat nedostatečné zdůvodnění jeho rozhodnutí, pokud v souvislosti s posuzováním otázky promlčení práva stěžovatelky na náhradu škody způsobené ve vztahu k uvedenému majetku odkázal na svůj dřívější rozsudek sp. zn. 25 Cdo 721/2005, obsahující podrobné zdůvodnění závěru, podle něhož objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na náhradu škody, způsobené neuplatněním nároku na vydání nemovitostí v důsledku pochybení advokáta při výkonu advokacie, počíná běžet dnem, kdy došlo k zániku nároku prekluzí. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud tedy za dostačující, když také v jeho závěru, tím, že vysvětlil, proč na daný případ řešící otázku promlčení práva na náhradu škody nelze aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 357/98, řešícího "pouze" restituční problém oprávněných osob, v podstatě reagoval na stěžovatelkou v dovolání zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu. Rozhodnutí dovolacího soudu, byť mohlo být i podle názoru Ústavního soudu podrobnější, je tak možno z uvedených důvodů považovat za dostatečně objasňující výrok svého rozhodnutí a vyhovující tak požadavkům kladeným na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí i zásadám práva na spravedlivý proces ve smyslu judikatury Ústavního soudu. I když pak by bylo možno stěžovatelce přisvědčit v tom, že se dovolací soud měl v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně vyjádřit k jejím odkazům na judikaturu Nejvyššího soudu, vztahující se k ustanovení §20 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., tuto okolnost nepovažoval Ústavní soud za důvod pro svůj zásah, a to s přihlédnutím k tomu, že aplikace závěrů v této judikatuře uvedených, vztahujících se k běhu prekluzivní lhůty, by v daném případě ve svých důsledcích mohla vést k vyloučení příčinné souvislosti mezi opomenutím žalovaného, jemuž, jak je patrno z obsahu spisu, manžel stěžovatelky vypověděl plnou moc již v květnu 1995, a vznikem škody.
Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal porušení stěžovatelkou shora označených základních práv rozhodnutím dovolacího soudu, a proto její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu