ECLI:CZ:US:2008:4.US.2476.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2476/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 32, adresa pro doručování Kroměříž, Tovačovského 3161, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2008 čj. Ncp 1625/2008-38 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 10. 2008 se MORAVIA SHOP INVEST, s. r. o., se sídlem v Praze 1 (dále též "stěžovatelka", případně "žalobkyně") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené procesní rozhodnutí o určení příslušnosti soudu.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhá zaplacení částek 113.158.000,-Kč s příslušenstvím a 19.216.182,- Kč s příslušenstvím.
Usnesením ze dne 28. 8. 2008 Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 63 Ro 5533/2007 jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy (výrok I.) a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Krajskému soudu v Brně (výrok II.).
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti Krajského soudu v Brně k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni bylo nesprávné a v konečném důsledku vedlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zakotvujícího základní právo na zákonného soudce; připojila své úvahy, které ji k takovému závěru vedly, a vyjádřila přesvědčení, že věcně příslušné k projednání a rozhodnutí její věci byly okresní soudy.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
K přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska vyčerpání všech procesních prostředků nápravy tvrzeného zásahu do základního práva
Vzhledem k tomu, že předmětem ústavní stížnosti bylo rozhodnutí o věcné příslušnosti obecného soudu - které nelze považovat za konečné rozhodnutí ve věci, a s poukazem na ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stanovící jako podmínku řízení o ústavní stížnosti vyčerpání veškerých dostupných a účinných procesních prostředků k ochraně práva (k čemuž zpravidla před konečným rozhodnutí ve věci nedojde), musel Ústavní soud rozhodnout, zda tato podmínka byla v případě stěžovatelky, tj. v době podání ústavní stížnosti, splněna. Je totiž evidentní, že za konečné rozhodnutí ve věci zásadně bude možno považovat až konečný pravomocný rozsudek ve věci.
S ohledem na skutečnost, že usnesení vrchního soudu (nebo Nejvyššího soudu) o věcné příslušnosti podle ust. §104a o. s. ř. je v systému obecných soudů konečné (nelze proti němu podat odvolání, dovolání ani žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost) a závazné ve výroku o určení, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, dospěl Ústavní soud k závěru, že pro způsobilost rozhodnutí vydávaných podle ust. §104a o. s. ř. zasáhnout základní právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny lze tato rozhodnutí podrobit ústavnímu přezkumu, aniž by bylo ve věci s konečnou platností rozhodnuto (srov. nález ze dne 10. 11. 1999 II. ÚS 221/98, Sb. n. u., sv. 16, str. 171 a násl.).
K tvrzenému porušení práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny
Stěžovatel poukázal na ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, jež zní:
"Čl. 38
(1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon."
Požadavek zákonnosti obsažený v citovaném ustanovení Listiny se vztahuje nejen na samotné zřízení (existenci) soudu ale i na složení soudu v každé jednotlivé věci, jeho pravomoc a příslušnost.
Rozhodování každé věci příslušným (a tedy zákonným) soudem a soudcem je proto neopominutelnou podmínkou spravedlivého procesu, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon, v daném případě občanský soudní řád (z četné judikatury viz např. nálezy IV. ÚS 307/03 a III. ÚS 132/04, Sb. n. u., sv. 33, str. 243 a 347). Místo pro zásah Ústavního soudu pro porušení práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny by bylo pouze ve výjimečných případech, např. pokud by závěr obecných soudů ohledně věcné příslušnosti zjevně neměl jakoukoliv oporu v zákoně, tj. byl výsledkem zřejmého omylu nebo zneužití. Stejně jako v jiných případech, také zde náleží především obecným soudům vyložit a aplikovat zákonná ustanovení o věcné příslušnosti soudu. V případě stěžovatelky je nepochybné, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze je rozhodnutím učiněným na základě zákona a nenaznačuje jakékoliv známky svévole, byť je zřejmé, že z důvodu svého přesahu do oblasti základních práv a svobod by mělo být též náležitě odůvodněno.
Pro důvody takto vyložené Ústavní soud návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu