ECLI:CZ:US:2008:4.US.2521.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2521/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů Z. H. a Ing. J. H., zastoupených JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 213/2008-68 ze dne 24. června 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 202/2006 ze dne 12. prosince 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé s odkazem na porušení jejich ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 3 odst. 3 a čl. 11 a 12 a z hlavy V. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 13 C 202/2006 (dále jen "spis") Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "soud prvního stupně") ve sporu o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu rozsudkem sp. zn. 13 C 202/2006 ze dne 12. prosince 2007 určil, že výpověď ze dne 29. 5. 2006 daná stěžovateli coby žalovanými žalobci L. F. (dále jen "žalobce") z nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím ve 2. patře domu č. p. 1651 v Praze 6, Velvarská 9, je neplatná a uložil stěžovatelům zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 8.200.- Kč. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 30 Co 213/2008-68 ze dne 24. června 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelům zaplatit žalobci společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 6.900,- Kč. Rekapitulace odůvodnění uváděných rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházejících není třeba, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zejména namítají, že výklad zákonných ustanovení použitý v napadených rozsudcích je v rozporu se zásadami demokratické společnosti, když porušení zákonných ustanovení je považováno za jednání v souladu s právem. Zpochybňují zjištění oprávněnosti užívání bytu, jehož nájem žalobci vypověděli, přítelkyní žalobce a zjištění a posouzení relevance existence společné domácnosti žalobce, jeho přítelkyně a jeho syna. Další část námitek stěžovatelů směřuje do posouzení otázky zda měl žalobce druhý byt vhodný k trvalému bydlení. Soud se podle stěžovatelů nesnažil zjistit objektivní pravdu, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Konečně stěžovatelé uvádějí též námitky stran důkazního řízení, především že soud vyslechl podrobně pouze žalobce, nikoli stěžovatele.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů a interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy a v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se bez jakýchkoli pochyb dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Dílčí pochybení soudu prvního stupně byla beze zbytku napravena odvolacím soudem. Námitky stěžovatelů uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. S ohledem na to, že se všemi podstatnými námitkami stěžovatelů, resp. skutečnostmi námitkami dotčenými, se naprosto dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích již obecné soudy (soud prvního stupně s dílčími pochybeními, odvolací soud naprosto správně), dovolí si Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění těchto rozhodnutí, opět především na rozhodnutí odvolacího soudu, odkázat. Pouze pokud jde o námitku stěžovatelů stran toho, že soud vyslechl pouze žalobce a nikoli stěžovatele Ústavní soud doplňuje, že z protokolu o soudním jednání před soudem prvního stupně ze dne 12. prosince 2007 (č. l. 37 - 41 spisu) plyne, že právní zástupce stěžovatelů se výslovně provedení důkazu výslechem stěžovatelů vzdal. V odvolacím řízení pak zástupce stěžovatelů výslech stěžovatelů nenavrhl a odvolací soud sám zřejmě neměl za to, že je tento důkaz třeba provést, a proto proveden nebyl. Navíc je třeba konstatovat, že výslech účastníků je ve sporném řízení pouze podpůrným důkazním prostředkem, který není nutno provádět, pokud se rozhodující skutečnosti prokážou jinak. Neprovedením výslechu stěžovatelů za daných okolností v žádném případě nedošlo k jakékoli nerovnosti v přístupu soudu k účastníkům řízení ani k narušení zásad spravedlivého procesu.
Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelem uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to aniž by byli stěžovatelé (zcela nadbytečně) vyzýváni k odstranění vady návrhu, spočívající v nedodržení ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, když v plné moci advokáta stěžovatelů není výslovně uvedeno, že je určena k zastupování před Ústavním soudem. Výsledek tohoto řízení by ani po odstranění uvedené vady nemohl být odlišným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu