ECLI:CZ:US:2008:4.US.2564.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2564/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele P. G., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, K. Sliwky 126, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 17. 10. 2005, č.j. 110 C 336/2003-129, doplňujícímu rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 1. 12. 2005, č.j. 110 C 336/2003-142, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 3. 2006, č.j. 16 Co 42/2006-155, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 2007, č.j. 21 Cdo 2476/2006-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 10. 2007 doručen telefaxem učiněný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný písemným vyhotovením návrhu, které Ústavní soud obdržel dne 3. 10. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově (dále jen "okresní soud"), v právní věci stěžovatele v postavení žalobce proti žalovanému obchodní společnosti Nordex CZ, a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o zaplacení částky 20.000 Kč, pod výrokem I. napadaného rozsudku ze dne 17. 10. 2005 zamítl žalobu, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné ze strany žalovaného vůči stěžovateli přípisem ze dne 9. 10. 2003 je neplatné, pod výrokem I. napadaného rozsudku ze dne 1. 12. 2005 doplnil svůj rozsudek ze dne 17. 10. 2005 výrokem, jímž zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil stěžovateli náhradu mzdy za výpovědní dobu ve výši 20.000 Kč, resp. jímž stěžovateli stanovil povinnost zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Karviné na nákladech řízení částku 476,25 Kč, pod výroky II. rozsudků ze dne 17. 10. 2005 a ze dne 1. 12. 2005 rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadaným rozsudkem ze dne 8. 3. 2006 k odvolání stěžovatele rozsudky okresního soudu ze dne 17. 10. 2005 a ze dne 1. 12. 2005 potvrdil a určil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud ČR") pak svým usnesením ze dne 12. 7. 2007 odmítl dovolání stěžovatele a upravil právo účastníků na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí obecných soudů bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel projevil nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, dle něhož okamžité zrušení pracovního poměru učiněné ze strany obchodní společnosti Nordex CZ, a. s., vůči stěžovateli přípisem ze dne 9. 10. 2003 (dále jen "okamžité zrušení pracovního poměru") je platné. Dle přesvědčení stěžovatele totiž důvod č. 2 okamžitého zrušení pracovního poměru není formulován určitě, kterážto vada způsobuje ve smyslu §55 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném ke dni 9. 10. 2003 (dále jen "zákoník práce"), neplatnost tohoto jednostranného právního úkonu obchodní společnosti Nordex CZ, a. s. Pokud pak obecné soudy v napadaných rozhodnutích naznaly, že stěžejní důvod č. 2 okamžitého zrušení pracovního poměru je v písemné podobě vyjádřen neurčitě, avšak že tato neurčitost byla odstraněna v průběhu řízení interpretačním pravidlem podle §240 odst. 3 zákoníku práce, dopustily se tímto soudní svévole, neboť žádným interpretačním pravidlem nelze dospět ke stanovisku, že obchodní společnost Nordex CZ, a. s., měla důvodem č. 2 okamžitého zrušení pracovního poměru na mysli poskytnutí informací svědku J. s následkem koupě vozidla u konkurenční firmy. Takto naznačenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp. zn. 110 C 336/2003. Při jeho prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá právní závěr obecných soudů, k němuž tyto dospěly v jeho záležitosti, a to s tím, že okresní, krajský a Nejvyšší soud jeho právní věc nesprávně právně posoudily, neboť v této bylo namístě prohlásit okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné, a to pro neurčitost stěžejního důvodu č. 2 okamžitého zrušení pracovního poměru, nelze než označit toto jednání stěžovatele jako jeho polemiku s obecnými soudy ohledně naplnění předpokladů pro vydání rozhodnutí obecnými soudy v té podobě, jak ony učinily. Tímto však stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží obecným soudům. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud posuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí pouze za podmínky, že jimi je porušeno ústavně zaručené právo. V přezkoumávaném případě ovšem nebyl takovýto zásah do práv stěžovatele shledán.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích zřetelně vyložily, z čeho usuzují na dostatečnou určitost důvodu č. 2 okamžitého zrušení pracovního poměru, z těchto současně zřejmě plyne, jakými právními úvahami byly obecné soudy vedeny při formulování právního závěru, dle něhož okamžité zrušení pracovního poměru bylo obchodní společností Nordex CZ, a. s., provedeno platně (zejm. č.l. 136, č.l. 137-138, č.l. 159-160, č.l. 175). Podle přesvědčení Ústavního soudu právní úvahy obecných soudů, jak jsou seznatelné z jimi vydaných napadaných rozhodnutí, nevybočují z mezí zákona, přičemž na jejich podkladě učiněný právní závěr obecných soudů má Ústavní soud za výsledek ústavně konformní aplikace a interpretace příslušných právních předpisů, který z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 8. 3. 2006 poznamenal, že: "Mezi účastníky nebyla žádná nejasnost o tom, že došlo na základě poskytnuté informace žalobcem svědku J. k převedení objednávky na vozy jiného prodejce a k zakoupení osobního vozidla tímto zákazníkem u tohoto jiného prodejce a proto uplatněný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru shledává odvolací soud jako určitý. Výkladem projevu vůle nedochází v tomto případě k nahrazování nebo doplňování vůle, která nebyla, ale pouze k objasnění jeho obsahu." (č.l. 159), Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 12. 7. 2007 mimo jiné uvedl, že: "S dovolatelem lze souhlasit v tom, že obsah dopisu ze dne 9. 10. 2003 (v jeho bodě 2.) sám o sobě důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nevymezuje zcela určitým způsobem. Přes uvedený nedostatek posuzovaného písemného okamžitého zrušení pracovního poměru však dovolací soud považuje za správný názor odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, jehož závěry převzal), že neurčitost projevu vůle obsažené v dopise žalovaného ze dne 9. 10. 2003 bylo možné odstranit pomocí jeho výkladu. Jestliže se odvolací soud neurčitost projevu vůle obsaženého v dopise žalovaného ze dne 9. 10. 2003 pokusil výkladem odstranit a jestliže za přihlédnutí k tomu, co v tomto směru vyplynulo z výsledků dokazování provedeného před soudem prvního stupně, a k tomu, co vyšlo za řízení (ve vztahu k okolnostem, za nichž byl projev vůle učiněn a které tu byly v době okamžitého zrušení pracovního poměru) najevo, při výkladu tohoto zrušovacího projevu vůle žalovaného dovodil, že "mezi účastníky nebyla žádná nejasnost o tom, že došlo na základě informace poskytnuté žalobcem svědkovi Z. J. k převedení objednávky na vozy jiného prodejce a k zakoupení osobního vozidla tímto zákazníkem u tohoto jiného prodejce", tedy o tom, v čem spočívá tvrzené porušení pracovní kázně žalobcem uvedené v bodě 2. dopisu ze dne 9. 10. 2003, jde o závěr, který je v souladu se shora uvedenými výkladovými hledisky i s interpretačními pravidly zakotvenými v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce; odvolacímu soudu nelze ani důvodně vytýkat, že by pomocí výkladu nahrazoval vůli, která nebyla projevena." (č.l. 175). K takto naznačeným konstatováním krajského a Nejvyššího soudu Ústavní soud připojuje, že tato vnímá jako ústavně souladná a věcně přiléhavá. Samotné citace z napadaných rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu, jak byly v předchozím učiněny, pak Ústavní soud považuje za plně postačující reakci k výhradám stěžovatele stran nesprávného právního posouzení jeho věci obecnými soudy. Ústavní soud tak uzavírá, že do práva na spravedlivý proces nemůže být zasaženo tím, že obecné soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, což je ovšem případ nyní posuzované věci.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než konstatovat, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Součást napadaných rozhodnutí obecných soudů tvořily taktéž výroky určující právo účastníků na náhradu nákladů řízení před soudy všech tří stupňů. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele právě těmito výroky, což ostatně stěžovatel ani netvrdil, také v této části ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je tato zjevně neopodstatněná, a proto ji jako takovou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu