ECLI:CZ:US:2008:4.US.2640.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2640/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem, AK se sídlem v Brně, Příkop 2a, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. 9 To 415/2008 a usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2008 čj. 1 KZV 13/2008-133 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným osobně dne 24. 10. 2008 se J. S. (dále též "stěžovatel", případně "obviněný") domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí o vazbě vydaná v jeho trestní věci vedené pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zákona. Stěžovatel je v této věci jedním ze sedmi spoluobviněných.
Stěžovatel navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem s tvrzením, že je nemajetný a nachází se ve vazbě.
Stěžovatel dále požadoval, aby ústavní stížnost byla projednána jako naléhavá přednostně s odůvodněním, že se jedná o vazební věc.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vlastní činnosti Ústavního soudu vyplývají následující skutečnosti.
Dne 13. 5. 2008 policejní orgán podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu zahájil trestní stíhání obviněného pro podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zákona, dílem dokonaného (v bodech I., II.1, II.2), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona (zbytek bodu II.), a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona. Téhož dne byl obviněný omezen na svobodě.
Usnesením ze dne 10. 11. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2591/08 Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ústavní stížnost obviněného proti usnesení ze dne 13. 5. 2008 o zahájení trestního stíhání.
Dne 15. 5. 2008 Městský soud v Brně vzal obviněného do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu, se započtením vazby od 13. 5. 2008.
Stížnost obviněného proti usnesení o vzetí do vazby Krajský soud v Brně zamítl dne 26. 6. 2008.
Dne 28. 7. 2008 obviněný podal prostřednictvím svého obhájce žádost o propuštění z vazby na svobodu. Státní zástupce žádosti nevyhověl a postoupil ji k rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Ten o ní ke dni 19. 8. 2008 nerozhodl.
Dne 19. 8. 2008, po uplynutí tří měsíců trvání vazby, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podle §71 odst. 3 tr. řádu rozhodl o dalším ponechání obviněného ve vazbě.
Dne 11. 9. 2008 Krajský soud v Brně zamítl stížnost obviněného proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2008. Obviněným nabídnutou možnost nahrazení vazby slibem a peněžitou zárukou posoudil jako nedostatečnou k nahrazení účelu vazby.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími o ponechání ve vazbě byla porušena jeho základní práva, tj. právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na respektování zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny.
Napadeným rozhodnutím vytkl, že v rozporu s řadou rozhodnutí Ústavního soudu (na něž poukázal) obsahují zcela nekonkrétní, vágní, povšechná a kusá odůvodnění trvání důvodů předstižné vazby; neuvádí konkrétní skutečnosti, z nichž by měla vyplývat důvodná obava, že by obviněný v případě propuštění na svobodu měl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. Z větší části obsahují prostou reprodukci zákonných ustanovení. Orgány činné v trestním řízení zcela opomenuly zkoumat osobu obviněného a jeho rodinné poměry. Poukaz státního zástupce na vyšší míru pravděpodobnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnému v případě jeho odsouzení byl porušením principu presumpce neviny. Tvrzená nutnost pokračování ve vyšetřování nebyla v přímé souvislosti s držením obviněného ve vazbě. Popis skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, nezahrnoval všechny prvky skutkové podstaty a postrádal vymezení subjektivní stránky. Trestní stíhání proto nemohlo být považováno za zahájené v souladu s ust. §160 tr. řádu a čl. 8 odst. 2 Listiny.
Krajskému soudu stěžovatel vytkl, že se důsledně nevypořádal s argumentací obsaženou ve stížnosti. Jeho závěr o existenci důvodné obavy z možného útěku či jiného způsobu maření průběhu trestního stíhání je zcela nekonkrétní a nemá oporu v provedeném dokazování.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstata stěžovatelovy argumentace spočívala v tvrzení, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o jeho ponechání ve vazbě byla nezákonná pro rozpor s požadavky ustanovení §71 odst. 4 tr. řádu a pro nenaplnění důvodů vazby dle ustanovení §67 písm. c) tr. řádu, čímž došlo k zásahu do jeho základních práv.
Obecné principy
Ústavní soud připomíná, že na rozhodování soudu o dalším trvání vazby se vztahují záruky článku 5 odst. 3 Úmluvy, dle něhož "Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení." a článku 5 odst. 4 Úmluvy, dle něhož "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné."
Důvodnost setrvání obviněného ve vazbě je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého případu. Pokračující vazba může být důvodná jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které, nehledě na presumpci neviny, převažují nad pravidlem respektování osobní svobody stanoveným v článku 5 Úmluvy.
Obecným soudům v prvé řadě přísluší zajistit, aby v konkrétním případě netrvala vazba obviněného v přípravném řízení nepřiměřeně dlouho. Za tím účelem musí s ohledem na zásadu presumpce neviny prozkoumat veškeré skutečnosti pro i proti existenci veřejného zájmu a musí je ve svých rozhodnutích o žádostech o propuštění objasnit. Úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, zda došlo k porušení článku 5 odst. 3 Úmluvy, především na základě důvodů zmíněných v těchto rozhodnutích a řádně doložených skutečností uvedených stěžovatelem v jeho stížnosti.
Trvání důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, je podmínkou sine qua non při posuzování zákonnosti pokračující vazby, po určité době to však již není dostačující. V takovém případě je Ústavní soud oprávněn - a povinen - rozhodnout, zda další důvody uplatněné soudními orgány nadále ospravedlňují zbavení svobody. Pokud jsou tyto důvody "závažné" a "dostatečné", potom musí Ústavní soud také zjistit, zda příslušné orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí".
Na řízení podle článku 5 Úmluvy se článek 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje, neboť při rozhodování o vazbě dle článku 5 Úmluvy nejde o řízení, ve kterém se rozhoduje o "oprávněnosti" trestního obvinění dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho ovšem nelze dovodit, že rozhodování o vazbě principům spravedlivého trestního procesu vyplývajícím z článku 6 Úmluvy, resp. hlavy páté Listiny, nepodléhá. Jejich zdrojem však nejsou ustanovení jmenovaných článků Listiny či Úmluvy, nýbrž vyvíjející se judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") při aplikaci článku 5 Úmluvy, jakož i bohatá judikatura Ústavního soudu upínající se k vazebním věcem.
Ačkoliv tedy není vždy nezbytné, aby řízení podle článku 5 odst. 4 Úmluvy poskytovalo stejné záruky, jaké jsou vyžadovány článkem 6 odst. 1 Úmluvy pro trestní či civilní řízení, musí mít soudní charakter a poskytovat garance přiměřené povaze daného zbavení osobní svobody. Osoby zbavené svobody tak mají právo na přezkum procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou nezbytné pro zákonnost zbavení osobní svobody. Soud je povinen posoudit nejenom soulad s procesními ustanoveními zákona, ale také odůvodněnost podezření, na němž je zbavení svobody založeno, a legitimitu účelu zbavením svobody sledovaného. Řízení musí být kontradiktorní a zaručovat v každém případě rovnost zbraní. Jde-li o osobu zbavenou svobody podle článku 5 odst. 1 písm. c), musí se konat slyšení.
S ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by proto řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základním požadavkům spravedlivého procesu.
Osoby vzaté do vazby tak mají právo na opakované přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. Příslušný orgán veřejné moci musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí o vzetí do vazby totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo zaniknout. Proto také osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu; s tím koresponduje povinnost provádět periodické kontroly podmínek omezení osobní svobody (§71 odst. 4 tr. řádu ve spojení s §72 tr. řádu). Povinnost provádět periodickou kontrolu trvání důvodů vazby není v Listině ani Úmluvě výslovně nařízena, nicméně Ústavní soud, obdobně jako Evropský soud, ji z čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyvodil.
Aplikace obecných principů na věc stěžovatele
Stěžovatel byl omezen na svobodě dne 13. 5. 2008 a vzat do vazby dne 15. 5. 2008 s účinností od 13. 5. 2008. Jeho osobní svoboda ke dni podání ústavní stížnosti byla tudíž omezena po dobu více než pěti měsíců.
Z napadeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2008 vyplývá, že státní zástupce podle §71 odst. 3 tr. řádu přezkoumal spisový materiál a konstatoval, že v dané trestní věci i po uplynutí tří měsíců trvání vazby stále trvají její důvody uvedené v §67 písm. c) tr. řádu tak, jak byly shledány Městským soudem v Brně při rozhodování o stížnosti obviněného proti usnesení o vzetí do vazby, neboť i nadále je zde důvodná obava, že po případném propuštění z vazby na svobodu by - spolu s další vazebně stíhanou osobou - mohli dokončit, resp. opakovat trestnou činnost, pro niž jsou trestně stíháni. V odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že tato obava vyplývá z dosud zjištěných důkazů, z nichž vyplývá, že trestná činnost, na které se oba obvinění podíleli, byla páchána po velmi dlouhou dobu a prakticky průběžně, přičemž obviněné od páchání této činnosti neodradila ani předchozí pravomocná soudní rozhodnutí pro jinou závažnou majetkovou trestnou činnost. Dosud zjištěné důkazy odůvodňují závěr o vysoké pravděpodobnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. V této skutkově rozsáhlé trestní věci bude nutno k řádnému objasnění všech významných skutečností opatřit velké množství důkazního materiálu, což se v plné míře v dosavadním průběhu vyšetřování ani přes veškerou snahu orgánů činných v trestním řízení zatím nepodařilo. Policejní orgán koná vyšetřování bez jakýchkoliv nedůvodných průtahů, provedl již značné množství vyšetřovacích úkonů, zejména výslechů obviněných a svědků, a opatřil značné množství listinných důkazů, pro značný rozsah plánovaného vyšetřování ani přesto nebyl schopen skončit vyšetřování do tří měsíců od jeho zahájení a je nutné, aby v něm i nadále pokračoval.
Stížnostní soud své zamítavé rozhodnutí ze dne 11. 9. 2008 odůvodnil poukazem na podrobné a konkrétní odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce, se kterým se ztotožnil. Konstatoval, že podle obsahu připojených materiálů skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a je tu důvodné podezření, že tento trestný čin spáchali obvinění; správně také státní zástupce dospěl k závěru o existenci vazebního důvodu ve smyslu §67 písm. c) tr. řádu, neboť nedošlo ke změně poměrů či situace ohledně důvodnosti vazby. Obviněný je ohrožen vysokou trestní sazbou a je tu dána důvodná obava, že pod hrozbou případného vysokého trestu v případě propuštění na svobodu by mohli uprchnout, skrývat se nebo jinak mařit průběh trestního řízení. Správně tak byla dovozena obava z opakování trestné činnosti. Obviněným nabídnutá možnost nahrazení vazby slibem a peněžitou zárukou byla posouzena jako nedostatečná k nahrazení účelu vazby.
Ústavní soud akceptuje zjištění orgánů činných v trestním řízení, že v trestní věci stěžovatele trvá důvodné podezření, že obviněný spáchal trestný čin. Musel ovšem dále posoudit, zdali další důvody uplatněné těmito orgány nadále ospravedlňovaly zbavení svobody, byly "závažné" a "dostatečné", a zda tyto orgány postupovaly v řízení se "zvláštní péčí". Ústavní soud připouští, že závažnost obvinění nemůže sama o sobě ospravedlnit dlouhé trvání vazby, v případě stěžovatele je však toho názoru, že uplatněný důvod zatím neztratil na síle a významu a tudíž je i nadále závažný a dostatečný. Důvody vazby předstižné byly v napadených rozhodnutích specifikovány. Ústavní soud je tudíž toho názoru, že za současného stavu věci důvody, na nichž spočívala napadená rozhodnutí o vazbě, byly dostatečné k ospravedlnění ponechání stěžovatele ve vazbě.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadená usnesení byla vydána na základě zákona; dostatečně uváděla argumenty, na nichž byla založena; nelze je tudíž označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, byly v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje. Principy spravedlivého procesu aplikované ve vazebním řízení postupem rozhodujícího státního zástupce a soudu vedoucím k vydání předmětných usnesení nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
Výsledek řízení neumožnil rozhodnout o žádosti stěžovatele o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem [§83 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že svoboda stěžovatele nebyla omezena neústavním způsobem. Proto návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Jelikož Ústavní soud, vycházeje z naléhavosti věci, rozhodl o předmětné ústavní stížnosti v nejkratším možném termínu, pozbylo tím posouzení návrhu stěžovatele na projednání věci jako naléhavé mimo pořadí dle §39 zákona o Ústavním soudu rozumného smyslu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu