ECLI:CZ:US:2008:4.US.2645.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2645/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2008 č. j. 19 Co 352/2008-44 a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. února 2007 č. j. 13 Nc 15966/2002-19, spojené s návrhem na zrušení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem na zrušení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. října 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, která podle jeho tvrzení odporují čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně, dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 28. února 2007 č. j. 13 Nc 15966/2002-19 ve výroku I. zastavil exekuci nařízenou usnesením zdejšího soudu ze dne 2. září 2002 č. j. 13 Nc 15966/2002-5, ve výroku II. uložil povinným nahradit náklady řízení ve výši 17 325,- Kč oprávněným k rukám jejich právního zástupce a ve výroku III. uložil povinným povinnost nahradit soudnímu exekutorovi - stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 735,- Kč. Stěžovatel proti usnesení soudu prvního stupně podal odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 5. září 2008 č. j. 19 Co 352/2008-44 usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že primárně nepožaduje ochranu jeho nároku na odměnu za práci, ale ochranu materiální nezávislosti soudního exekutora obdobně, jak byla Ústavním soudem definována již dříve v případě čtrnáctých platů soudců, a to jako záruku spravedlivého procesu srovnatelnou se zárukami danými v řízení před soudem. Stěžovatel svá tvrzení rozvedl polemikou se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st.23/06 a dovodil, že při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného a uložení povinnosti nemajetnému povinnému zaplatit náklady exekuce, je zřejmé a z praktického hlediska jednoznačně prokazatelné, že výsledkem je skutečnost, že celé její náklady nese exekutor ze svého (kromě zcela zanedbatelného množství případů). Takovýto postup soudu považuje za porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny a za ohrožení nezávislosti soudních exekutorů, resp. zásah do soudcovské nezávislosti, podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. Podle názoru stěžovatele prakticky žádného zlepšení nepřinesla ani novelizace exekutorského tarifu a následně i §89 exekučního řádu. Napadené ustanovení §89 exekučního řádu v novelizované podobě zakotvilo princip odpovědnosti za placení nákladů exekuce podle principu zavinění, což stěžovatel považuje za protiústavní. Soudy navíc podle tvrzení stěžovatele zcela ignorovaly novelizaci ustanovení §89 exekučního řádu způsobem, který odporuje ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, neboť neuložily zaplacení režijních nákladů oprávněnému ve smyslu ustanovení §154 o. s. ř., přestože v době vydání rozhodnutí již byla platná a účinná novela §89 exekučního řádu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Otázkou rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Dne 12. 9. 2006 vydalo v této věci plénum Ústavního soudu stanovisko Pl. ÚS-st. 23/06, ve kterém konstatovalo, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud v popsaném případě přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. V nálezu ze dne 12. května 2008 sp. zn. IV. ÚS 2888/07 (in http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud konstatoval, že "jen v situaci, kdy objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému. Procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce."
Z obsahu odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy při rozhodování o nákladech exekuce vycházely ze stejných zásad.
K námitce stěžovatele, že soudy rozhodly v rozporu s novelou §89 exekučního řádu Ústavní soud konstatuje, že v posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodl o zastavení exekuce a o nákladech řízení usnesením ze dne 28. února 2007. Novelizované znění §89 exekučního řádu, provedené zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se měnil exekuční řád, pak nabylo účinnosti dnem 1. ledna 2008. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně rozhodoval o nákladech řízení před účinností novely, tj. podle původního znění §89 exekučního řádu. Odvolací soud pak, pokud se týká nákladů odvolacího řízení postupoval v souladu s dikcí ustanovení §224 odst. 1ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř. a contrario.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, že přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Ve věci rozhodující soudy svá rozhodnutí řádně zdůvodnily, přičemž jejich závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení v ústavní stížnosti namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §89 exekučního řádu se Ústavní soud vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu