ECLI:CZ:US:2008:4.US.2686.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2686/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Veverkova 1343/1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2008, č. j. 21 Co 297/2008-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. října 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2008, č. j. 21 Co 297/2008-38. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadeným rozhodnutím porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 14 C 250/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 13. září 2007 u Okresního soudu v Hradci Králové domáhal po žalovaném J. S. (dále jen "žalovaný") vydání rozsudku, kterým by mu soud uložil zaplacení a) 204 500,- Kč a smluvní pokuty ve výši 189 571,- Kč dospělé od 1. března 2005 do 13. září 2007 a dále smluvní pokuty ve výši 0,1 % z částky 204 500 Kč za každý započatý den prodlení od 14. září 2007 do zaplacení a b) náhrady nákladů řízení ve výši 61 546,- Kč. Okresní soud v Hradci Králové vydal dne 30. listopadu 2007 platební rozkaz č. j. 14 C 250/2007-12, proti kterému podal žalovaný odpor. Okresní soud v Hradci Králové pak rozsudkem ze dne 26. března 2008 č. j. 14 C 250/2007-25 ve výroku I. připustil změnu žaloby, ve výroku II. řízení zastavil v části placení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 204 500,- Kč za dobu od 1. března 2005 do zaplacení a v části o placení úroku z prodlení z částky 204 500,- Kč v míře přesahující 2,5 % ročně, ve výroku III. uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 204 500,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 200 000,- Kč za dobu od 1. března 2005 do zaplacení, to vše ve splátkách 30 000,- Kč měsíčně, ve výroku IV. zamítl žalobu v části o placení úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 4 500,- Kč za dobu od 1. března 2005 do zaplacení a ve výroku V. uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 50 470,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám advokáta stěžovatele. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti jeho V. výroku podal odvolání žalovaný, neboť měl za to, že stěžovatel otevřel spor pro nároky, které v průběhu řízení měnil, původní nárok o více než polovinu převyšoval přiznanou částku a za takového stavu přísluší náhrada nákladů řízení naopak žalovanému. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně v napadeném V. výroku změnil tak, že uložil stěžovateli povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před okresním soudem ve výši 17 290,- Kč a před odvolacím soudem ve výši 952,- Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu je vůči němu nespravedlivé a v rozporu se zákonem, neboť právní závěr soudu o přiznání nákladů řízení žalovanému by byl správný pouze tehdy, kdyby stěžovatel vzal žalobu zcela či částečně zpět až po vydání platebního rozkazu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud se již opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces. Jak Ústavní soud shrnul například ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 (in nalus.usoud.cz), na rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba z hlediska přezkumu jeho ústavnosti nahlížet z několika úhlů. Na jedné straně Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 33, č. 69, str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, č. 25, str. 307).
Přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se tedy z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 o. s. ř.) a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Taková pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně a přiléhavě vysvětlil, jaké důvody ho vedly k aplikaci příslušných zákonných ustanovení, přičemž jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat, zda jde či nejde o správný výklad aplikovaných ustanovení občanského soudního řádu, k čemuž stěžovatel vybízí svou právní argumentací, která navíc zůstává zcela v rovině podústavního práva.
Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Ústavní soud uzavírá, že k porušení tvrzeného základního práva stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem České republiky v posuzovaném případě nedošlo.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu