ECLI:CZ:US:2008:4.US.2687.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2687/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti akademické malířky V. S., zastoupené Mgr. Miroslavem Penkou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Jánská 4, adresa pro doručování Brno, Mendlovo nám. 1a, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2007 čj. 1 As 32/2007-122 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným osobně dne 17. 10. 2007, doplněným 19. 11. 2007 a 13. 12. 2007, se akademická malířka V. S. (dále též "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané v řízení o kasační stížnosti
II.
Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaných spisů Nejvyššího správního soudu 1 As 32/2007 a Městského soudu v Praze 7 Ca 233/2005 vyplývají následující skutečnosti.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu v Třebíči ze dne 8. 4. 2005 byl zamítnut návrh stěžovatelky na obnovu řízení ve věci komplexní pozemkové úpravy v k. ú. Trnava u Třebíče a v části k. ú. Hostákov, Ptáčov, Nárameč a Pocoucov. Uplatněným důvodem obnovy řízení bylo tvrzení, že při rozhodování o pozemkových úpravách nevěděla o umístění plynovodu na předmětných pozemcích.
Ministerstvo zemědělství, Ústřední pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 10. 5. 2005 odvolání stěžovatelky zamítl a potvrdil rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Třebíči, ze dne 8. 4. 2005.
Rozsudkem ze dne 25. 4. 2007 Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 10. 5. 2005. Při doručování rozsudku dne 14. 5. 2007 nebyla adresátka, tj. JUDr. A. B., zmocněnkyně stěžovatelky (žalobkyně), zastižena. Téhož dne byla proto písemnost uložena u pošty a adresátce byla zanechána výzva k vyzvednutí písemnosti. Zmocněnkyně dle doručenky předmětný rozsudek převzala až dne 29. 5. 2007. Protože však náhradní doručení nebylo vyloučeno a nebyla prokázána ani neúčinnost uložení písemnosti, byl dnem doručení čtvrtek 24. 5. 2007. Lhůta k podání kasační stížnosti stěžovatelce uplynula ve čtvrtek dne 7. 6. 2007.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 9. 2007 (které je předmětem této ústavní stížnosti) kasační stížnost odmítl s odůvodněním, že byla podána opožděně, neboť vzhledem k okolnostem doručení napadeného rozsudku lhůta k podání kasační stížnosti stěžovatelce uplynula ve čtvrtek dne 7. 6. 2007. Protože kasační stížnost stěžovatelka městskému soudu zaslala prostřednictvím provozovatele poštovních služeb až dne 8. 6. 2007, přičemž téhož dne ji podala i osobně u Nejvyššího správního soudu, bylo zjevné, že lhůta nebyla zachována.
Podáním ze dne 18. 10. 2007 (podaným téhož dne u Nejvyššího správního soudu a dne 22. 10. 2007 doručeným i Městskému soudu v Praze) žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud své usnesení ze dne 12. 9. 2007 čj. 1 As 32/2007-122 (které je předmětem této ústavní stížnosti) zrušil a pokračoval v řízení o kasační stížnosti žalobkyně. Uvedla, že její zmocněnkyně, jíž byl doručován rozsudek městského soudu, se na adrese Brno, M., kam jí bylo doručováno, ve dnech 10. 5. - 28. 5. 2007 nezdržovala, neboť z důvodu péče o svou nemocnou matku v té době pobývala na adrese Brno, H. Tuto skutečnost pak doložila prohlášením sestry zmocněnkyně Y. S. ze dne 11. 10. 2007. Vzhledem k tomu, že syn zmocněnkyně pracuje v Praze, nebylo v bytě na doručovací adrese osoby, která by mohla zmocněnkyni informovat o uložení zásilky. Ta si pak prvního dne po návratu (29. 5. 2007) rozsudek převzala a tento den je tak dnem doručení a nikoliv datum stanovené fikcí. Kasační stížnost tedy byla podána včas.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 8. 11. 2007 čj. 1 As 42/2007-143 návrh stěžovatelky ze dne18. 10. 2007 odmítl jako nepřípustný.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala skutkový stav a tvrdila, že napadená rozhodnutí soudů a orgánů veřejné správy byla vydána v rozporu se zákonem, trpí vážnými vadami hmotněprávního charakteru a porušují ústavně zaručená práva zakotvená v článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 36 odst. 1 a článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen Úmluva") a článku 11 odst. 1 a 4 Listiny.
Ve vztahu k petitem ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2007 uvedla, že důvodem nepřítomnosti zmocněnkyně při doručování rozsudku ze dne 25. 4. 2007 byla skutečnost, že v době od 10. 5. 2007 do 28. 5. 2007 osobně pečovala o svoji nemocnou matku v Brně, H., a na svoji adresu v Brně, M., se vrátila až dne 29. 5. 2007, kdy rozsudek převzala. O důvodech nepřítomnosti na posledně uvedené adrese informovala Nejvyšší správní soud ve svém podání ze dne 18. 10. 2007 a danou skutečnost mu prokázala. Vyjádřila názor, že z důvodu ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř. nebylo možno v jejím případě aplikovat ustanovení §50c odst. 4 o. s. ř. a uplatnit tak fikci doručení. Kasační stížnost byla řádně podána dne 8. 6. 2007 v souladu s ustanovením §106 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatelka dále tvrdila, že v ústavní stížnosti uvedenými rozhodnutími bylo porušeno i vlastnické právo tím, že na části jí vlastněného pozemku byla vybudována stavba plynovodu bez jakékoliv finanční náhrady či jiné kompenzace. V rozporu s nálezem Pl. ÚS 30/95 nebyla považována za účastnici stavebního a kolaudačního řízení a z toho důvodu z nich vzešlá správní rozhodnutí nemohla napadnout řádnými opravnými prostředky.
Ústavněprávní argumentaci stěžovatelka omezila na citaci výše uvedených článků Ústavy, Listiny a Úmluvy. Poukázala na nález ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 788/02, z něhož dovodila, že právo na spravedlivý proces musí být garantováno i v řízeních před správními orgány.
IV.
Nejvyšší správní soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při posuzování včasnosti podání kasační stížnosti vycházel z řádně vyplněné doručenky v soudním spisu a protože v průběhu řízení před soudem nebyl prokázán opak (§50f odst. 9 o. s. ř.), považoval údaje na ní uvedené za pravdivé. Skutečnost, že se zástupkyně stěžovatelky v inkriminovaném období nezdržovala v místě doručování, stěžovatelka poprvé uplatnila až v podání ze dne 18. 10. 2007, tedy měsíc poté, kdy bylo ústavní stížností napadené usnesené vydáno. V daném případě je na zvážení, zda stěžovatelka nemohla (v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt) námitku o nezdržování se její zástupkyně v místě doručování uplatnit již v řízení o kasační stížnosti, když na poštovních výzvách k vyzvednutí uložené písemnosti je nejen zákonem stanoveným povinným údajem (§50c odst. 2 o. s. ř.), ale i pravidlem, uvedení dne, ve kterém byla doručovaná písemnost uložena, a tedy den, od kterého se odvíjí počátek lhůty, jí byl znám. Závěrem Nejvyšší správní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Právní zástupce stěžovatelky v replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti uvedl, že s jeho názorem, omezujícím se pouze na posouzení včasnosti podání kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007, zásadně nesouhlasí. Stěžovatelka se s uplatněním fikce neztotožňuje a i nadále trvá na tom, že doručení, resp. uložení písemnosti bylo neúčinné. Důkazy neúčinnosti stěžovatelka opakovaně uvedla a okolnosti, které jí neumožňovaly zdržovat se po delší dobu v místě doručování, rovněž doložila. Tvrzení Nejvyššího správního soudu, že svoji námitku měla uplatnit již v řízení o kasační stížnosti, je pouhou spekulací. V jejím případě byl rozhodující objektivní stav, kterým se tento soud vůbec nezabýval.
V.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem vyžádaných spisů Městského soudu v Praze 7 Ca 233/2005 a Nejvyššího správního soudu 1 As 32/2007, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
Stěžovatelka se dovolávala práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny a tvrdila že postupem Nejvyššího správního soudu jí byla odňata možnost domáhat se svého práva na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, bylo porušeno její základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatelka nesouhlasila s posouzením podmínek projednatelnosti kasační stížnosti jmenovaným soudem z hlediska včasnosti jejího podání.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být (a zpravidla též – jako v případě stěžovatelky – i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolena a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatelky Nejvyšší správní soud její kasační stížnost podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl s odůvodněním, že návrh byl podán opožděně, a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Ústavní soud je toho názoru, že stávající zákonná úprava přípustných důvodů pro odmítnutí návrhu obsažená v ustanovení §46 s. ř. s. základní právo stěžovatelky na přístup k soudu sice omezuje, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem, tedy tak, že by byla zasažena samotná podstata tohoto práva. Dospěl-li Nejvyšší správní soud k závěru, že návrh byl podán opožděně, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, nelze v tom spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatelky.
Stran poukazu stěžovatelky na článek 36 odst. 1 Listiny je třeba vzít v úvahu, že toto ustanovení stanoví podmínku domáhat se svého práva „stanoveným postupem“. V daném případě tímto „stanoveným postupem“ nutno rozumět především postup upravený v zákoně č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, resp. občasném soudním řádu (pokud jde o doručování). Tento zákonný postup stěžovatelka dle přesvědčení obecných soudů nerespektovala a tudíž musela po právu snášet důsledky z toho plynoucí.
Pokud jde o posouzení otázky doručení napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2007 stěžovatelce, resp. její zmocněnkyni, je Ústavní soud přesvědčen, že Nejvyšší správní soud tuto otázku posoudil v souladu s příslušnými zákonnými procesními ustanoveními. Procesní odpovědnost za řádné doručování soudních rozhodnutí dle přesvědčení Ústavního soudu nelze přičítat pouze obecným soudům, ale i účastníkům řízení samotným. Pokud tedy zmocněnkyně stěžovatelky si byla vědoma skutečnosti, že delší dobu nebude přítomna ve svém bydlišti, jež bylo současně i adresou pro doručování soudních písemností, měla o tom v souladu se zásadou vigilantibus, non dormientibus iura subveniunt – bdělým, ne spícím, pomáhá právo – včas a řádně soud uvědomit, což neučinila. Nic jí též nebránilo, aby v souladu s poštovními podmínkami držitele poštovní licence (České pošty, s. p.) požádala o dosílání jí adresovaných zásilek na adresu v Brně a tím odvrátila ukládání zásilek s možným dopadem fikce doručení. Nejvyšší správní soud tedy postupoval ústavně konformním způsobem a při šetření podstaty a smyslu základního práva na spravedlivý proces či soudní ochranu ve smyslu článku 4 odst. 4 Listiny.
K tvrzení stěžovatelky o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
Poukaz na článek 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud považuje za nepřípadný. Tento článek se ve své civilní větvi vztahuje na rozhodování soudů o občanských právech nebo závazcích. V případě stěžovatelky bylo primárně rozhodováno podle ustanovení §62 odst. 1 správního řádu č. 71/1967 Sb. o jejím návrhu na povolení obnovy řízení ve věci komplexních pozemkových úprav, a tudíž je evidentní, že předmětem řízení nebyla jakákoliv konkrétní hmotná občanská práva či závazky stěžovatelky, nýbrž rozhodnutí procesní povahy. Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu se bezprostředně netýká ani pokojného užívání stěžovatelčina majetku zaručeného článkem 11 Listiny. V tomto směru jsou tvrzení stěžovatelky zjevně neopodstatněná.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu