ECLI:CZ:US:2008:4.US.2698.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2698/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelů I. D. a K. D., právně zastoupených Stanislavou Olšanskou, advokátkou se sídlem Zelenohorská 503, Praha 8, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 15 Cmo 227/2008-31 ze dne 29. 8. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 3. 11. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 15 Cmo 227/2008-31 ze dne 29. 8. 2008.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") č. j. 54 CmI 5/2008-26 ze dne 21. 7. 2008 bylo rozhodnuto ve věci žaloby stěžovatelů o určení výše jejich pohledávky, přihlášené do konkursního řízení, vedeného na majetek úpadce BERNARDÝN, s. r. o., a popřené JUDr. M. D. (dále jen "vedlejší účastnice") tak, že se řízení zastavuje (výrok I.), stěžovatelům se vrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok II.) a žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že stěžovatelé vzali svou žalobu zpět; ve vztahu k nákladům řízení krajský soud odkázal na ustanovení §146 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). K odvolání vedlejší účastnice změnil vrchní soud usnesením č. j. 15 Cmo 227/2008-31 ze dne 29. 8. 2008 výrok III. usnesení krajského soudu tak, že stěžovatelé jsou povinni uhradit vedlejší účastnici společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 4 900 Kč a současně stěžovatele zavázal i k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 800 Kč. Vrchní soud narozdíl od soudu prvního stupně aplikoval ve vztahu k nákladům řízení ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť stěžovatelé zpětvzetím návrhu zavinili, že řízení bylo zastaveno.
Rozhodnutí vrchního soudu napadli stěžovatelé svou ústavní stížností, v níž nejprve zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy a podrobně rozvedli důvody, jenž je vedly k podání žaloby o určení výše pohledávky, jakož i následně k jejímu zpětvzetí. Dle přesvědčení stěžovatelů vrchní soud svým postupem porušil jejich ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jim neumožnil se k odvolání vedlejší účastnice vyjádřit a o nákladech řízení tak rozhodoval, aniž by měl zjištěno, z jakého důvodu vzali stěžovatelé žalobu zpět. Stejně tak měl vrchní soud zvážit, zda vedlejší účastnice skutečně vynaložila přiznané náklady řízení k účelné ochraně svých práv. Tato se totiž bez omluvy nezúčastnila prvního ústního jednání, konaného dne 4. 7. 2008, plnou moc právnímu zástupci udělila až dne 14. 7. 2008 a vyjádření k žalobě, které stěžovatelé rovněž neobdrželi, podala zřejmě až tak, aby s ním byli stěžovatelé seznámeni až při ústním jednání konaném dne 25. 7. 2008. Z těchto důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud usnesení vrchního soudu č. j. 15 Cmo 227/2008-31 ze dne 29. 8. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud toto rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že v případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne povinnost doručit odvolání ostatním účastníkům řízení přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a to z následujících důvodů: usnesení o náhradě nákladů řízení se bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit; rozhodování o nákladech soudního řízení není jen nepodstatným "přívažkem" k meritornímu rozhodování, ale je naopak integrální součástí soudního řízení jako celku; vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení.
Vrchní soud tedy pochybil, jestliže odvolání vedlejší účastnice nedoručil stěžovatelům a odňal jim tak možnost se k tomuto vyjádřit. Z ustálené judikatury Ústavního soudu ovšem rovněž vyplývá, že právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 19, str. 327 a násl.).
Hodnoceno z tohoto pohledu dospěl Ústavní soud k závěru, že námitky stěžovatelů, které vůči postupu vrchního soudu vznesli, nebyly způsobilé správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit, tzn. i v případě, že by stěžovatelům byl dán prostor tyto v řízení před vrchním soudem uplatnit, nemohlo by řízení dospět k výsledku pro ně příznivějšímu. Předně je třeba podotknout, že stěžovatelé v přípise ze dne 15. 7. 2008, jímž vzali svou žalobu zpět, uvedli rovněž důvody, pro něž ke zpětvzetí přistoupili. Vrchní soud byl tedy s důvody zpětvzetí žaloby při svém rozhodování nepochybně obeznámen. Nadto důvod uváděný stěžovateli, tzn. skutečnost, že tito dospěli k závěru, že vedení daného sporu by nebylo ekonomické, neboť by nevedlo k uspokojení jejich nároku v plné výši, není důvodem, který by byl z hlediska povinnosti hradit náklady řízení dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu rozhodný. Dle uvedeného ustanovení platí, že zavinil-li některý z účastníků, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Zavinění je přitom v této souvislosti třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy z hlediska výsledku řízení. Jestliže bylo řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby a toto zpětvzetí nebylo možno přičítat chování vedlejší účastnice, tzn. ke zpětvzetí nedošlo z toho důvodu, že by vedlejší účastnice dobrovolně splnila, o co byla žalována, bylo zcela namístě zavázat stěžovatele k náhradě nákladů řízení.
Co se týče nákladů vynaložených vedlejší účastnicí, skutečnost, že si právního zástupce obstarala až poté, co ve věci proběhlo první ústní jednání, nemohla mít na jejich účelnost žádný vliv, neboť účastník řízení si může zvolit svého zástupce kdykoliv v jeho průběhu a vedlejší účastnice tak učinila dne 14. 7. 2008, tzn. předtím, než byla žaloba vzata zpět. Skutečnost, že vyjádření vedlejší účastnice k žalobě nebylo stěžovatelům doručeno, opět postrádá jakoukoliv relevanci, neboť vzali-li tito v mezidobí svou žalobu zpět, bylo zcela nadbytečné zasílat jim stanovisko vedlejší účastnice k ní.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu