ECLI:CZ:US:2008:4.US.2703.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2703/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. února 2008 samosoudcem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Karlem Fořtlem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 10/6, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2007 č. j. 23 To 641/2007-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím stěžovatel brojil proti postupu státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, která na něj dne 14. 6. 2007 podala u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") obžalobu pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů a trestný čin poškozování cizí věci dle §257 odst. 1 téhož předpisu, a to aniž by mu bylo předtím řádně umožněno seznámit se s obsahem spisu a případně vznést návrhy na doplnění vyšetřování, kteréžto právo vyplývá z §166 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Okresní soud následně usnesením ze dne 28. 6. 2007 č. j. 5 T 90/2007-2266 vyloučil věc stěžovatele k samostatnému projednání a usnesením ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 5 T 97/2007 vrátil tuto věc dle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu Okresnímu státnímu zastupitelství v Českých Budějovicích. Proti rozhodnutí okresního soudu podala státní zástupkyně stížnost, přičemž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") následně usnesením ze dne 31. 8. 2007 č. j. 23 To 641/2007-49 rozhodnutí okresního soudu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal o rozhodl.
Stěžovatel měl za to, že státní zástupkyně, resp. krajský soud vydáním usnesení ze dne 31. 8. 2007 č. j. 23 To 641/2007-49, nerespektovaly čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neoprávněně zasáhly do jeho ústavně zaručených práv, plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 40 Listiny. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud výše uvedené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
V přípise ze dne 4. 12. 2007 stěžovatel konstatoval, že proti napadenému rozhodnutí nebyly přípustné žádné další řádné či mimořádné opravné prostředky.
II.
Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda byly splněny podmínky pro meritorní projednání ústavní stížnosti, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv stěžovatelů až v okamžiku, kdy již ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Tyto předpoklady nebyly v projednávané věci splněny, a to z několika důvodů.
Usnesením ze dne 31. 8. 2007 č. j. 23 To 641/2007-49 krajský soud zrušil usnesení okresního soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. 5 T 97/2007 a uložil mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Napadené rozhodnutí krajského soudu tedy nebylo posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatele, neboť tímto rozhodnutím byla věc toliko navrácena okresnímu soudu k opětovnému posouzení a teprve další postup okresního soudu, který však nebyl ústavní stížností napaden, by mohl být eventuálně po vyčerpání příslušných opravných prostředků považován za konečné rozhodnutí ve věci ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Již z tohoto formálního hlediska by Ústavní soud byl nucen považovat ústavní stížnost za nepřípustnou.
Pro posouzení dané věci je však určující zejména hledisko materiální, tzn. odpověď na otázku, zda lze tvrzený zásah do ústavně zaručených práv odstranit i jiným způsobem než cestou ústavní stížnosti. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pokud jde o dodržování práva na spravedlivý proces, resp. jeho jednotlivých složek, mezi něž v trestním řízení náleží rovněž právo na obhajobu, posuzuje toto Ústavní soud zásadně celkově (in globo) až ve vztahu k pravomocně ukončenému řízení.
Trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení, přičemž v procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem (srov. nález III. ÚS 62/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 4, nález č. 78, str. 243 a násl.). Ústavní soud se proto necítí oprávněn vstupovat do dosud neskončeného trestního řízení a posuzovat jak důvodnost jeho zahájení, tak jeho následné vedení, ale naopak ponechává prostor pro takové hodnocení orgánům činným v trestním řízení, ledaže tato fáze trestního řízení je spojena s jinak neodstranitelným a významným zásahem do základních práv a svobod (např. vzetí do vazby, zadržení atd.).
V případě stěžovatelem namítané vady, tzn. tvrzení, že mu nebyla poskytnuta možnost seznámit se před podáním obžaloby s obsahem spisu, se jedná o vadu zhojitelnou v dalším průběhu trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 419/97 a III.ÚS 154/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ze sdělení okresního soudu Ústavní soud zjistil, že věc se v současné době nachází ve stadiu hlavního líčení, stěžovatel tedy jednak může na vady přípravného řízení poukázat v řízení před obecnými soudy a jednak jemu samému či jeho právnímu zástupci nic nebrání v tom, aby v této fázi trestního řízení do spisu nahlédli a případně vznesli návrhy na doplnění dokazování. Jestliže by stěžovateli bylo toto právo upřeno, může využít veškeré řádné a mimořádné opravné prostředky, jimiž lze napadnout rozhodnutí ve věci samé, a to včetně institutu ústavní stížnosti.
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2008
Michaela Židlická
soudce zpravodaj