ECLI:CZ:US:2008:4.US.2717.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2717/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2007 č. j. 13 Co 283/2007-24 a výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 5. 2007 č. j. 12 C 8/2007-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 5. 2007 č. j. 12 C 8/2007-15, jímž mu byla uložena povinnost uhradit M. K. (dále jen "vedlejší účastnice") náklady řízení o rozvod manželství, a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 7. 2007 č. j. 13 Co 283/2007-24, kterým byl výrok II. rozsudku okresního soudu jako věcně správný potvrzen.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že jej okresní soud zavázal k úhradě nákladů řízení na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel okresnímu soudu v této souvislosti vytýkal, že se spokojil s tvrzením vedlejší účastnice, že příčinou rozvratu manželství bylo soužití stěžovatele s jinou ženou, a již nezkoumal další možné příčiny rozvratu. Okresní soud přitom zcela pominul námitku, že stěžovatel navázal vztah s jinou ženou až v okamžiku, kdy již bylo manželství rozvráceno. Krajský soud následně výrok II. rozsudku okresního soudu potvrdil s odůvodněním, že nebyl-li odvoláním současně napaden i výrok o rozvodu manželství, nelze právní závěr o příčinách rozvratu manželství v odvolacím řízení přezkoumat. Stěžovatel měl za to, že jej krajský soud svým postupem významně zkrátil v jeho procesních právech, neboť vytvořil situaci, za níž nebylo možno odvoláním samostatně napadnout výrok o nákladech řízení. Ze zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jakož i z obecných principů civilního procesu vyplývá oprávnění účastníka řízení zvolit, který výrok napadne opravným prostředkem a který nikoliv. Stěžovatel přitom s výrokem, že se manželství rozvádí, souhlasil, sám se k návrhu na rozvod manželství připojil, nesprávnost spatřoval pouze v tvrzené příčině rozvratu manželství. Dle §202 odst. 3 občanského soudního řádu je odvolání, směřující toliko proti důvodům rozhodnutí, nepřípustné. Jedinou možností, jak mohl stěžovatel závěry okresního soudu o příčině rozvratů manželství za těchto okolností napadnout, tedy bylo právě odvolání do výroku o nákladech řízení. Argumentace obsažená v odůvodnění usnesení krajského soudu nebyla přiléhavá, neboť dle §212 písm. b) občanského soudního řádu je odvolací soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí i nad rámec podaného odvolání, je-li na rozhodnutí o napadeném výroku závislý výrok, který nebyl odvoláním dotčen. Dle §213 odst. 1 občanského soudního řádu pak není odvolací soud vázán skutkovým stavem, zjištěným soudem prvního stupně. Dle názoru stěžovatele se krajský soud tím, že odmítl věcně přezkoumat výrok II. okresního soudu dopustil odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) a tedy porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že se krajský soud pokusil odůvodnit užití §144 věty druhé občanského soudního řádu majetkovými poměry účastníků, tyto však neměly ve vztahu k projednávané věci žádnou relevanci. Krajský soud tak na jedné straně odmítl přezkoumat příčiny rozvratu manželství a na straně druhé nad rámec odvolání přezkoumával majetkové poměry účastníků. Tímto postupem krajský soud rovněž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení, neboť na návrhy stěžovatele adekvátně nereagoval a naopak z vlastní iniciativy prováděl úkony ve prospěch vedlejší účastnice. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu ze dne 17. 7. 2007 č. j. 13 Co 283/2007-24 a výrok II. rozsudku okresního soudu ze dne 22. 5. 2007 č. j. 12 C 8/2007-15 zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal.
Dle §144 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") nemají účastníci právo na náhradu nákladů řízení o rozvod manželství. Soud může přiznat náhradu těchto nákladů nebo jejich části, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry účastníků. Ustanovení §144 věty druhé občanského soudního řádu tedy zakotvuje zvláštní moderační právo, náležející obecným soudům, které mohou v odůvodněných případech přiznat některému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Dle ustálené judikatury obecných soudů, z níž v projednávaném případě zjevně vycházel i krajský soud, nelze s ohledem na specifickou povahu výroku o rozvodu manželství a s ním neoddělitelně spjatého konstatování kvalifikovaného rozvratu vztahů v odvolacím řízení zohlednit námitky, směřující vůči hodnocení příčin tohoto rozvratu, je-li již výrok, jímž se manželství rozvádí, pravomocný. Jinými slovy řečeno, i v řízení o rozvod manželství je možno se samostatně odvolat vůči nákladovému výroku, neboť pojem "okolnosti případu nebo poměry účastníků" ve smyslu §144 věty druhé občanského soudního řádu se neomezuje pouze na příčiny rozvratu manželství, nicméně samotné příčiny rozvratu takto přezkoumat nelze.
Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že mu zásadně nepřísluší posuzovat vhodnost zmíněného postupu, nýbrž toliko určit, zda lze takovou interpretaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu považovat za ústavně konformní. Především je třeba zdůraznit, že zásadu dvojinstančnosti v civilním řízení nelze považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není v oblasti civilního procesu garantováno ani Listinou a ani mezinárodními smlouvami o lidských právech (právo na odvolání je ústavně zaručeno pouze v oblasti trestního soudnictví v čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Z ústavněprávního hlediska je tedy možné, aby byla některá rozhodnutí obecných soudů vydaná v občanskoprávním řízení vyňata z přezkumné kompetence odvolacího soudu, a to ať již ze své povahy nebo přímo ze zákona (ex lege). Ústavní soud považuje postup krajského soudu, reflektující zvláštní povahu výroku o rozvodu manželství, za ústavně konformní, neboť argumentace, vedoucí k vyloučení přezkumu příčin rozvratu manželství v odvolacím řízení, nabyl-li již výrok o rozvodu manželství právní moci, je založena na racionálních důvodech a nelze ji označit za svévolnou či formalistickou.
Jak již bylo uvedeno výše, výrok o nákladech řízení o rozvod manželství je v odvolacím řízení samostatně přezkoumatelný, pouze vůči němu nelze uplatnit námitky, vztahující se k příčinám rozvratu manželství, jestliže není současně napaden rovněž výrok o rozvodu manželství. Krajský soud se proto důvodně zabýval majetkovými poměry účastníků, neboť tyto mohly, narozdíl od skutečností namítaných stěžovatelem, případně zapříčinit změnu napadeného výroku rozsudku okresního soudu. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že by tak krajský soud činil s úmyslem stranit vedlejší účastnici.
Jelikož k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2008
Michaela Židlická
předseda senátu