ECLI:CZ:US:2008:4.US.2742.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2742/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 375/2007-101 ze dne 22. září 2008 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 9 C 333/2004, 9 C 130/2004 ze dne 25. července 2005 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel, s odkazem na porušení jeho práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces a v důsledku též práva vlastnického, domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti a z přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Znojmě rozsudkem sp. zn. 9 C 333/2004, 9 C 130/2004 ze dne 25. července 2005 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl žalobu, že žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí České republiky (dále jen "žalovaná") je povinna zaplatit stěžovateli částku 65.000,- Kč včetně specifikovaného příslušenství a uložil stěžovateli zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1.256,- Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 17 Co 375/2007-101 ze dne 22. září 2008 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Průběh předcházejícího soudního řízení, včetně rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Co 315/2005 ze dne 24. července 2006 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 545/2007-91 ze dne 4. října 2007, a odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí není třeba blíže rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že nechápe zdůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že nájemní smlouva byla uzavřena dne 1. 4. 2003, ačkoliv usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vyklizení bytu nabylo právní moci až dne 23. 4. 2004, tedy po době delší než jeden rok. Krajský soud v Brně v záhlaví citovaném rozhodnutí podle stěžovatele neměl vzít v úvahu skutečnost, že ve věci stěžovatele došlo k bezdůvodným průtahům a měl rozhodnout, že náklady na zajištění bytové náhrady musí jít k tíži vlastníka (a to i v případě prokázaných bezdůvodných průtahů v řízení), což je podle stěžovatele nesprávným právním posouzením prokázaných skutečností. Stěžovatel uvádí též námitky proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 545/2007-91 ze dne 4. října 2007. K těm Ústavní soud vázán petitem stížnosti nepřihlížel.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Pochybení soudu prvního stupně byla napravena rozhodnutím odvolacího soudu. Námitky stěžovatele uváděné v ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za neopodstatněné. S ohledem na tyto skutečnosti si dovolí Ústavní soud pro stručnost na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, především na rozhodnutí odvolacího soudu, odkázat. Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a to včetně těch stěžovatelem uváděných.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu