ECLI:CZ:US:2008:4.US.3027.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3027/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele 1) J. Š., 2) J. Š. a 3) J. S., všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Dobrem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 2, Čelakovského sady 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ans 6/2006 ze dne 30. srpna 2007 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 89/2004 ze dne 22. března 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. listopadu 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložené přílohy a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 10 Ca 89/2004 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou proti nečinnosti správního orgánu podanou dne 5. května 2004 domáhali, aby soud uložil žalovaným Magistrátu hlavního města Prahy a Úřadu městské části Praha 20 povinnost doručit jim do 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí ve věci jejich podnětů, kterými se domáhali jednak vydání rozhodnutí o odstranění tzv. "černé stavby" na orné půdě na pozemcích parc. č. 4307/1 a parc. č. 4307/3 v k. ú. Horní Počernice a jednak nařízení odstranění tzv. "černé stavby" na lesní půdě - pozemích parc. č. 4304/1 a parc. č. 4304/2 v k. ú. Horní Počernice. Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 10 Ca 89/2004-75 ze dne 22. března 2005 žalobu jako nedůvodnou zamítl. Na základě podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem č j. 4 Ans 6/2006-162 ze dne 30. srpna 2007 kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí neshledal kasační námitky stěžovatelů za důvodné. Nad rámec kasačních důvodů se pak zabýval vadami, k nimž by musel podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze sice trpí vadou, která spočívala v tom, že městský soud opomněl na dalšího účastníka na straně žalované, a to příslušný stavební úřad Úřadu městské části Praha 20, avšak uvedená vada řízení v daném případě neměla vliv na zákonnost výroku rozsudku městského soudu, jímž byla předmětná žaloba zamítnuta. Za této situace by bylo nic neřešícím formalismem, kdyby Nejvyšší správní soud pro uvedenou vadu rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení, neboť ani opakování řízení za účasti obou žalovaných správních orgánů by nemohlo vést k jinému výsledku než k zamítnutí žaloby. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvodu pro zrušení přezkoumávaného rozsudku ani z hledisek uvedených v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, která postrádala relevantní ústavně právní argumentaci tvrdí, že se ve věci rozhodující státní orgány nezabývaly otázkou, zda je podnět k odstranění staveb oprávněný a zda neměl stavební úřad konat z úřední povinnosti. Stěžovatelé mají za to, že pokud po roce 1989 došlo ke kontinuitě právního řádu, měly se rozhodující soudy zabývat skutečností, že nebyla vydána vyhláška, jak to ministru zemědělství ukládalo ustanovení §10 odst. 5 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Tím, že nedošlo k vydání příslušné vyhlášky, nemohlo podle názoru stěžovatelů dojít k výkupu ani k přechodu vlastnického práva pozemků na stát.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Lze konstatovat, že podanou ústavní stížností stěžovatelé toliko pokračují v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly obecné soudy. Stěžovatelé očekávají, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou a posléze podanou kasační stížností stěžovatelů podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá. Ve věci rozhodující soudy aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ani libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud pak Městský soud v Praze opomenul ve svém rozsudku dalšího účastníka řízení, Nejvyšší správní soud podrobně vysvětlil, proč napadený rozsudek nezrušil. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení správní řádu, stavebního zákona a soudního řádu správního, Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy tyto normy vykládaly a užívaly, resp. neužívaly, na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o interpretaci a aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny.
K námitce stěžovatelů, že se soudy nezabývaly tím, že nevydáním prováděcího předpisu nemohlo dojít k výkupu ani k přechodu vlastnického práva pozemků na stát tak, jak to ukládalo ustanovení §10 odst. 5 zákona č. 46/1948 Sb., Ústavní soud konstatuje, že z obsahu soudního spisu vyplývá, že stěžovatelé tuto námitku uvedli až v ústavní stížnosti. Ústavní soud k tomu uvádí, že ústavní stížnost je třeba chápat jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod jednotlivce za situace, kdy právní prostředky určené k jejich ochraně byly již vyčerpány a nelze se jich jiným zákonným způsobem domáhat (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Také Ústavní soud stojí ve své rozhodovací praxi na stanovisku, že ochrana ústavnosti není, a z povahy věci ani nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a za procesní prostředky k ochraně práva považuje nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Podle judikatury Ústavního soudu není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny již v řízení před obecnými soudy, a tím je vyloučil z posuzování těchto tvrzení a nahrazoval jejich rozhodovací činnost. Přes výše uvedené Ústavní soud pro informaci stěžovatele uvádí, že dne 10. července 1948 nabyla účinnosti vyhláška ministra zemědělství č. 1447/1948 Ú.l.I, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o nové pozemkové reformě, konkrétně v části I. výkup půdy.
Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími ke stěžovateli tvrzeným zásahům do jejich základních práv zaručených ústavním pořádkem nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu