ECLI:CZ:US:2008:4.US.311.08.1
sp. zn. IV. ÚS 311/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele M. M., zastoupený Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 32 Odo 522/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. 7 Cmo 364/2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 1. 2004 č.j. 18 Cm 135/2002-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 4. 2. 2008 doručena ústavní stížnost splňující všechny požadované formální náležitosti, v níž se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť podle jeho názoru byla těmito rozhodnutími porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jež jsou zaručená článkem 11, článkem 36, článkem 38 odst. 2 Listiny a článkem 1 Ústavy České republiky. K tvrzenému porušení mělo dojít tím, že Krajský soud v Ostravě rozhodl platebním rozkazem, jímž stěžovateli uložil povinnost zaplatit leasingové společnosti (dále též "žalobkyni") částku, jakož i její příslušenství, která měla vzniknout na základě leasingové smlouvy, resp. na základě jejího vypovězení ze strany žalobkyně poté, co stěžovatel neplatil stanovené splátky. Proti platebnímu rozkazu podal navrhovatel (nyní stěžovatel v zákonné lhůtě odpor s tím, že důvody odporu sdělí do 14 dnů. Usnesením vydaným podle ustanovení §114b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o.s. ř."), vyzval Krajský soud v Ostravě stěžovatele, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení k věci písemně vyjádřil, a v případě, že nárok žalobkyně neuznává, vylíčil rozhodující skutečnosti, na níž staví svoji obranu a připojil listinné důkazy, kterých se dovolává. V této souvislosti byl stěžovatel poučen, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud postupovat v souladu s ustanovením §114b odst. 5 o. s. ř. V reakci na toto usnesení zaslal stěžovatel soudu vyjádření, v němž uvedl, že s žalobou nesouhlasí, uplatněný nárok shledává v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Dále uvedl, že podrobnější vyjádření bude provedeno později, neboť jeho zmocněnec je dlouhodobě nepřítomen. Takovéto odůvodnění považoval Krajský soud v Ostravě, jakožto soud prvního stupně, za nedostatečné. Povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti mají podle Krajského soudu v Ostravě všichni účastníci řízení, včetně žalovaného. Námitku nepřítomnosti zmocněnce stěžovatele považoval Krajský soud v Ostravě za irelevantní, neboť zmocněnec stěžovatele za sebe ustanovil zástupce. Krajský soud v Ostravě tedy vydal rozsudek pro uznání. Proti tomuto rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě se stěžovatel odvolal k Vrchnímu soudu v Olomouci. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení, zda pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny zákonem stanovené předpoklady. Odvolací soud dovodil, že vzhledem k tomu, že v odporu proti platebnímu rozkazu stěžovatel vyjádřil pouze svůj nesouhlas bez bližšího zdůvodnění, bylo na místě, aby Krajský soud v Ostravě zjistil okruh sporných otázek a rozsah potřebného dokazování. Proto je vyjádření navrhovatele, nyní stěžovatele, jímž reagoval na výzvu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. nedostatečné, neboť postrádá, byť v minimálním rozsahu uvedené, skutkové okolnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě. Vrchní soud v Olomouci - jakožto soud odvolací - dospěl proto k závěru, že rozsudek pro uznání je zcela v souladu se zákonem. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal navrhovatel - nyní stěžovatel - včas dovolání k Nejvyššímu soudu, jež ho odmítl, neboť nebyl naplněn žádný z důvodů ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., jenž by dovolání činil přípustným.
Aby Ústavní soud mohl celou věc řádně posoudit, požádal o vyjádření k právě projednávané věci jak Vrchní soud v Olomouci, tak Nejvyšší soud. Obě soudní instituce přitom odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, jež mají být podle názoru stěžovatele zrušena, a v souladu s těmito vyjádřeními doporučily Ústavnímu soudu ústavní stížnosti nevyhovět. Pro komplexní posouzení věci požádal Ústavní soud Krajský soud v Ostravě o zapůjčení spisu vztahujícího se k projednávané ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedených dokumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že všechny zainteresované soudy při řešení projednávané věci postupovaly zcela v souladu se zákonem. Česká republika je demokratický právní stát. To mj. znamená, že je vázána (respektive její orgány) vlastním právem. Přitom platí, že hmotněprávní spravedlnost může být dosažena v plné míře jen tehdy, jsou-li ctěna procesněprávní pravidla. Ta musí dodržovat nejen soud, ale také strany sporu, žalovaného nevyjímaje. Ústavním soudu proto nezbylo, než konstatovat, že nedošlo k zásahu, natož pak k porušení základních subjektivních práv (svobod) stěžovatele.
Ústavní soud proto tuto ústavní stížnost odmítl v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu