ECLI:CZ:US:2008:4.US.3121.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3121/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti 1) R. M., a 2) J. S., zastoupených Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem AK Jansová & Veverka, se sídlem v Kladně, nám. Starosty Pavla 40, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 3 T 51/2006 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 9 To 305/2007, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadly stěžovatelky rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví s tím, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") i trestní zákony. V petitu ústavní stížnosti navrhly, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Porušení ústavních kautel obecnými soudy stěžovatelky spatřují v tom, že výrok o jejich vině je založen především na neústavně opatřených důkazech. Důkazy byly získány protiprávním způsobem, konkrétně výpovědi svědkyň (D. P. M., S. I. Ch., G. M. D.), které byly získány v přípravném řízení. Soud I. stupně ani odvolací soud nevyslechl všechny osoby a spokojil se s tím, že jejich výpovědi před soudem přečetl, ač nebyly splněny podmínky ustanovení §211 tr. ř. Konkrétně zejména namítají, že výpovědi svědkyň M., Ch. a D. byly provedeny v době, kdy stěžovatelky neměly obhájce, v jednom případě byla plná moc založena ve spise. Policejní orgán o konání výslechů nevyrozuměl stěžovatelky ani jejich obhájce, a tím došlo k porušení práva na obhajobu.
Stěžovatelky nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v souladu s ustanovením §165 odst. 1 tr. ř. měly možnost požádat policejní orgán o to, aby byly vyrozumívány o datu výslechu svědků tak, aby mohly svědkům klást otázky a zúčastnit se výslechu. Stěžovatelky tvrdí, že v rámci obecné poučovací povinnosti orgánů činných v trestním řízení jim měly oznamovat všechny prováděné úkony a dále měly předpokládat, že svědkyně jako cizí státní příslušnice znemožní svůj výslech odchodem z republiky.
Dále tvrdí, že jejich právo na spravedlivý proces bylo porušeno i pokud jde o rozsah jejich kuplířské činnosti, který je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně. Jejich vina nebyla nezpochybnitelně prokázána, neboť obecné soudy svědkyně řádně nevyslechly. Celá řada z nich v rámci trestního řízení nebyla vyslechnuta vůbec anebo popřela, že by stěžovatelky jakkoliv z jejich prostituce kořistily (např. výslech svědkyně D., D. prostřednictvím právní pomoci v Bulharsku). Odvolací soud se s touto námitkou řádně nevypořádal a jen poukázal na pravomocné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 87/2004, jež byl proveden jako důkaz dle §213 odst. 1 tr. ř.
Dle názoru stěžovatelek v trestním řízení nelze nahrazovat skutková zjištění tím, že budou přebírána skutková zjištění učiněná v jiném řízení v rámci odsouzení jiných osob. Tímto postupem došlo k porušení zásad trestního řízení (kontradiktornosti) a jedná se o protiústavní postup.
II.
Z obsahu trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 51/2006, vyplynulo následující:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 3. 2007 sp. zn. 3 T 51/2006 byly stěžovatelky uznány vinnými trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1 (správně §204 odst. 1 alinea druhá tr. zák.), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin byly odsouzeny podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1, 2, 3 tr. zák. shodně k peněžitému trestu ve výměře 20.000,- Kč. Pro případ, že peněžitý trest nebude vykonán, byl oběma obžalovaným stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle zjištění soudu se obžalované trestného činu dopustily tím, že nejpozději od března 2003 do 10. 10. 2003 kořistily z prostituce provozované nejméně 22 ženami bulharské národnosti tak, že jako barmanky umožňovaly těmto prostitutkám provozovat prostituci na toaletách baru "U Zlaté palmy", kdy za každého zákazníka od prostitutek vybíraly finanční částku 100,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 9 To 305/2007 dle §256 tr. ř. zamítl odvolání stěžovatelek jako nedůvodné. Konstatoval, že řízení před soudem I. stupně probíhalo v souladu se zákonem a neshledal pochybení ve výroku o vině i o trestu.
III.
Stěžovatelky ústavní stížností brojí téměř výlučně proti neústavně opatřeným důkazům a způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů a proti skutkovému zjištění těmito soudy z provedených důkazů vyvozenému, přičemž jádrem námitek navrhovatelek je porušení práva na obhajobu.
Ústavní soud proto především konstatuje, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, je v tomto případě nucen potvrdit stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy, což je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů [čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy].
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Bylo proto nutné zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnily stěžovatelky již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích, argumentace ústavní stížnosti je totožná s námitkami, které stěžovatelky rozvedly opakovaně v odvoláních.
Odvolací soud v posuzované věci přezkoumal podle §254 odst. 1, 4 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a přezkoumal i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelek není důvodné.
Soud prvního stupně provedl v předmětné trestní věci potřebné důkazy, v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. je vyhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a je zřejmé jakými úvahami se řídil při posuzování výpovědi a o které výpovědi - v návaznosti na další ve věci provedené důkazy - svá skutková zjištění opřel. Odvolací soud se v usnesení napadeném ústavní stížností vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkami v odvolání. Stěžovatelky byly po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání dle §160 tr. ř. dne 10. 10. 2003 vyslechnuty a poučeny o tom, že podle §165 odst. 1 tr. ř. mohou se souhlasem orgánů činných v trestním řízení zúčastnit se vyšetřovacích úkonů a klást otázky vyslýchaným svědkům. Pokud svého práva nevyužily, nelze toto pochybení klást za vinu orgánům činným v trestním řízení. Dále konstatoval, že provedené důkazy u hlavního líčení postupem dle §213 odst. 1 tr. ř. přečtením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 2. 2005 (3T 87/2004), jsou zcela postačující pro rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelky v odvolání opětovně namítaly porušení práva na obhajobu, odvolací soud se zabýval všemi jednotlivými uplatněnými námitkami, a to se závěrem, že rozsudek byl vydán naprosto správným způsobem a v souladu se zákonem.
Se všemi konkrétními námitkami týkajícími se hodnocení důkazů opakovanými v ústavní stížnosti se odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se jimi zabývat a na odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze odkazuje.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Neztotožňuje se ani s námitkou stěžovatelek, že odůvodnění posledního odsuzujícího rozsudku je nedostatečné. Ze shora rozvedeného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že tato odůvodnění jsou v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř.
Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovatelkám uplatnit všechna jejich základní procesní práva při jednání před soudem. Podrobný rozbor a hodnocení rozporů v důkazech je obsažen v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Pokud se proto nyní stěžovatelky domáhají jiného hodnocení důkazů provedených v řízení před soudem, aniž bylo prokázáno porušení jejich základních ústavních práv, Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení dospěly. Nezjistil žádné takové vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatelek, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Ústavní soud nadále zastává názor vyjádřený v ustálené judikatuře, že jen tehdy, jsou-li závěry obecného soudu v extrémním rozporu s tím, co z provedeného dokazování vyplývá, nemůže nechat tuto skutečnost bez povšimnutí, což však v dané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatelek na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jejich trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatelek na to, aby jejich trestní věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti nim vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelek garantované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nebylo zjištěno ani porušení dalších ústavně zaručených práv namítané stěžovatelkami, ani zásah do jiných práv či svobod garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelek podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. března 2008
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu