ECLI:CZ:US:2008:4.US.3135.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3135/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007 čj. 29 Odo 862/2006-207 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004 čj. 5 Cmo 3/2004-128 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001 čj. 47 Cm 200/99-76 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem předaným k poštovní přepravě dne 6. 12. 2007 se Ing. V. M. (dále též "stěžovatel", případně "žalobce") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zrušení soudního smíru.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 200/99 vyplývají následující skutečnosti.
Žalobce jako akcionář žalovaného č. 1. se proti žalovaným domáhal zrušení usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 9. 9. 1998, kterým byl schválen smír mezi žalovaným č. 1. jako žalobcem a žalovaným č. 2., ve sporu o vydání 251 497 ks akcií společnosti KOTVA, za účasti žalovaného č. 3. jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít získáním předmětných akcií na základě absolutně neplatných smluv o převodu cenných papírů.
Dne 12. 12. 2001 Městský soud v Praze žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Své rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že předmětným smírem byla upravena vzájemná práva mezi žalovaným č. 1. a č. 2., a proto pouze oni jsou aktivně legitimováni k podání žaloby na zrušení smíru a nikoliv žalobce, byť se jedná o akcionáře jednoho z účastníků smíru.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce dne 30. 3. 2004 napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). V odůvodnění mj. uvedl, že principiálně nelze vyloučit možnost žalobce podat určovací žalobu ohledně dohody o uzavření smíru. Usnesení o schválení smíru ve smyslu §99 o. s. ř. je však formou rozhodnutí, kterým se meritorně končí řízení v dané věci mezi účastníky, jejichž smír byl soudem schválen. Proto i jeho nové otevření mohou přivodit jen ty osoby, které byly na něm účastny, což není případ žalobce. Odvolací soud se též vypořádal s námitkou žalobce, že o žalobě na zrušení usnesení o schválení smíru rozhodoval stejný soudce, který smír schvaloval.
Nejvyšší soud dne 22. 8. 2007 dovolání žalobce zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Zásadní právní význam shledal v řešení otázky, zda může podat žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru osoba, která nebyla jeho účastníkem. Dospěl k závěru, že je-li účelem ustanovení §99 odst. 3 o. s. ř. poskytnutí procesní ochrany účastníkům smíru, nelze než dovodit, že žalobu na zrušení usnesení o schválení smíru mohou podat právě jen osoby, kterým toto ustanovení poskytuje ochranu, tj. účastníci schváleného smíru.
III.
V podstatné části ústavní stížnosti stěžovatel popsal průběh řízení před obecnými soudy a polemizoval s jejich právními názory, zejména pokud šlo o aktivní legitimaci k podání žaloby na zrušení soudního smíru. Obdobně jako v řízení před obecnými soudy uvedl, že soudem schválený smír nebyl v souladu se zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech. Tvrdil, že byl porušen článek 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že o žalobě na zrušení soudního smíru rozhodoval vyloučený soudce, tj. soudce, který již dříve rozhodoval o jeho schválení. Dále namítl porušení článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a článku 36 Listiny tím, že mu jako osobě údajně aktivně nelegitimované nebylo umožněno domáhat se u soudu svého práva, neboť výklad ustanovení §99 o. s. ř. obecnými soudy byl příliš restriktivní, pokud jde o okruh aktivně legitimovaných osob k podání žaloby na zrušení smíru. Tím, že mu nebylo umožněno domoci se svých práv, došlo ke snížení majetku Investičního fondu MERCIA, a. s., v likvidaci [vedlejšího účastníka 1)] a v návaznosti na to i k faktickému znehodnocení jeho akcií vlastněných, takže v důsledku toho utrpěl i zásah do své majetkové sféry. Bylo proto rovněž porušeno i základní právo na ochranu majetku dle článku 11 Listiny.
IV.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel ústavní stížností polemizoval s možností vedlejších účastníků vyřešit smírným způsobem soukromoprávní spor o vydání akcií. K námitce týkající se osoby soudce uvedl, že danou věcí se zabýval zákonný soudce, jemuž byla žaloba svěřena k rozhodování rozvrhem práce.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný z následujících důvodů.
K tvrzení stěžovatele o porušení článku 38 Listiny, dle jehož odstavce prvního "Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. ..." nutno uvést, že podle obsahu ústavní stížnosti námitky stěžovatele směřovaly fakticky k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, dle něhož "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ... .". Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s touto námitkou se již dostatečně vyrovnal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, a že - stejně jako odvolací soud - jakýkoliv náznak porušení principu nezávislosti a nestrannosti soudu v daném případě neshledal.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozhodnutími byl porušen článek 95 Ústavy. Citované ustanovení spolu s článkem 90 Ústavy totiž samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6); nález IV. ÚS 403/03, Sb.n.u., sv. 40, str. 75 (79)].
Podstatu ústavní stížnost spatřuje Ústavní soud v tvrzení, že zamítnutím žaloby na neplatnost smíru pro nedostatek aktivní legitimace na straně žalobce bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces. Stěžovatel se dovolával práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tvrdil, že postupem obecných soudů mu byla odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jinak řečeno, bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu. V rovině zákonné lze konstatovat, že stěžovatel nesouhlasil s posouzením podmínek projednatelnosti žaloby na neplatnost smíru z hlediska aktivní legitimace na straně žalobce, jak bylo učiněno obecnými soudy.
V obecnější rovině Ústavní soud uvádí, že právo na přístup k soudu (včetně cestou uplatnění řádných i mimořádných opravných prostředků) není absolutní, ale může být (a zpravidla též - jako v případě stěžovatele - i bývá) předmětem různých omezení, mj. týkajících se i podmínek řízení. Tato omezení jsou z pohledu základních procesních práv dovolená a jsou důsledkem skutečnosti, že již svoji podstatou právo na přístup k soudu vyžaduje regulaci státem. Nicméně státem aplikovaná omezení nesmí zabránit nebo omezit přístup jednotlivce k soudu takovým způsobem nebo do takové míry, že je zasažena samotná podstata tohoto práva. Navíc musí sledovat legitimní cíl a musí existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a cílem, jehož má být dosaženo.
V případě stěžovatele soud prvního stupně jeho žalobu o zrušení soudního smíru zamítl pro nedostatek aktivní legitimace. Obecné soudy všech stupňů přitom zdůraznily, že nové otevření původního řízení mohou přivodit jen ty osoby, které byly na něm účastny, což nebyl případ stěžovatele. Odvolací soud dále naznačil, že stěžovatel se svých práv mohl domáhat cestou určovací žaloby. Nejvyšší soud navíc v souladu se svým posláním danou právní otázku postavil najisto. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a vyrovnaly se s námitkami stěžovatele.
Ústavní soud je přesvědčen, že výklad stávající zákonné úpravy aktivní legitimace k podání žaloby na zrušení soudního smíru podaný obecnými soudy ve stěžovatelově věci základní právo stěžovatele na přístup soudu sice omezil, nikoliv ovšem výše popsaným neústavním způsobem. Obecné soudy závěr, že stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání žaloby, řádně odůvodnily; jejich úvahy stran interpretace obyčejného práva k jádru věci se upínající nelze označit za svévolné, formalistické, příčící se principům rozumnosti či spravedlivosti nebo za úvahy z jiných důvodů ústavně nekonformní, pročež jednak v nich nelze spatřovat jakýkoliv zásah do základních procesních práv stěžovatele a jednak je na ně možno pro jejich přiléhavost odkázat.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 29. února 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu