ECLI:CZ:US:2008:4.US.3263.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3263/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele D. C. D., právně zastoupeného advokátem Mgr. Markem Sedlákem, Příkop 8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2007 sp. zn. 9 T 273/2007 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. 7 To 521/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel podle ustanovení §68 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. bere do vazby. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením tak, že ji zamítl.
Stěžovatel byl v rámci zjednodušeného řízení předán po skončení zkráceného přípravného řízení soudu. Nezákonnost zjednodušeného řízení, které předcházelo nezákonnému vydání usnesení Městského soudu v Brně o vzetí stěžovatele do vazby, spatřuje stěžovatel v tom, že dle ustanovení §314b, odst. 2 tr. ř. soud podle povahy věci buď vydá rozhodnutí, jež může vydat mimo hlavní líčení (např. trestní příkaz) nebo obviněnému doručí předvolání k hlavnímu líčení, které se může se souhlasem obviněného konat ihned po jeho výslechu. Současně rozhodne o vazbě.
Další výtka stěžovatele vychází z toho, že vazba byla na něj uvalena i přesto, že je stíhán pro trestný čin, u něhož horní hranice trestu odnětí svobody nepřevyšuje dvě léta. Vazba je tak v rozporu s ustanovením §68 odst. 2 tr. ř. Z rozhodnutí městského soudu pak není zřejmé, jaké "trvání" trestného činu má soud na mysli. Z odůvodnění nelze též dovodit naplnění žádné z podmínek uvedených v ustanovení §68 odst. 3 písm. a) - e) tr. ř. Ustanovení §68 odst. 2 tr. ř. tak mělo být aplikováno i v předmětném případě a stěžovatel neměl být vzat do vazby. Pokud soud shledal u obviněného důvody útěkové vazby dle ustanovení §67 písm. a) tr. ř., nevyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí nic, z čeho by bylo lze usuzovat, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat. Závěrem stěžovatel zpochybňuje způsob protokolace výslechu předcházejícímu jeho vzetí do vazby. Před podpisem protokolu nemohl vznést stěžovatel námitky proti protokolaci a nezbylo mu, než je uplatnit až v rámci stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby. Stěžovatel namítá, že před výslechem nebyl vůbec poučen o svých právech dle ustanovení §33 odst. 1, §93 odst. 1 a §95 odst. 1 tr. ř.
Dle náhledu stěžovatele došlo postupem obecných soudů k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantována čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele daných čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
První námitka stěžovatele směřovala proti procesnímu postupu soudu při rozhodování o vazbě dle ustanovení §314b odst. 2 tr. ř. Rozhoduje-li soudce ve zjednodušeném řízení, vydá podle povahy věci rozhodnutí, jež může vydat mimo hlavní líčení, nebo obviněnému doručí předvolání k hlavnímu líčení. V případě, že byl podezřelý zadržen, rozhodne soudce současně též o vazbě. Dle náhledu Ústavního soudu však z povahy věci vyplývá, že rozhodnutí ve zjednodušeném řízení a rozhodnutí o vazbě nemusí splývat v jeden časový okamžik. Na vazbu je třeba hledět jako na dočasné opatření, kterým soud upraví postavení obviněného (pochopitelně jsou-li naplněny důvody vazby), přičemž teprve následně se rozhodne, zda věc vyřídí vydáním rozhodnutí mimo hlavní líčení nebo doručením předvolání k hlavnímu líčení. V projednávaném případě je tak třeba mít za podstatné především to, zda je dán některý z důvodů vazby a nikoli, kdy bylo rozhodnuto ve zjednodušeném řízení.
Dále pak stěžovatel spatřuje zásah do svých základních práv v nezákonné aplikaci ustanovení §68 odst. 3 tr. ř., kdy z napadených rozhodnutí není zřejmé, pod které písmeno [a) - e)] bylo jednání stěžovatele subsumováno. Je sice pravdou, že městský ani krajský soud tak neučinil výslovně, ale odkázal na ustanovení §171 odst. 1 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, které dopadá na případy, kdy dochází k maření výkonu úředního rozhodnutí zdržováním se na území ČR, ačkoli byl pachateli uložen trest vyhoštění. Z uvedeného je zřejmé, že propuštěním pachatele na svobodu by hrozilo jednak pokračování v trestné činnosti [§68 odst. 3 písm. e) tr. ř.] a jednak skrývání se stěžovatele pod cizí identitou [§68 odst. 3 písm. a) tr. ř.].
Pokud jde o důvodnost tzv. útěkové vazby, nenachází Ústavní soud ani v této námitce stěžovatele rozpor v postupu soudu s ústavním pořádkem ČR. Z ustanovení §67 písm. a) tr. ř. vyplývá, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že se stěžovatel při policejní kontrole prokázal cestovním dokladem Vietnamu, vydaným na jméno jiné osoby a vydával jej za doklad vlastní. Již tato skutečnost sama o sobě poukazuje na to, že se stěžovatel snaží na území ČR vystupovat pod jinou identitou a fakticky se tak skrývá před výkonem trestu vyhoštění. V případě, že by byl stěžovatel stíhán na svobodě, lze i s přihlédnutím k jeho aktivitám stran uzavřeného fiktivního sňatku očekávat, že by se i nadále snažil své setrvání v ČR legalizovat a nepřistoupil by k realizaci výkonu trestu vyhoštění. Uvalení vazby lze tak považovat za zcela legitimní.
Z protokolu o výslechu stěžovatele je zřejmé, že právní zástupce připojil ke svému podpisu přípis, dle něhož "protokol neodpovídá". Tento svůj názor v námitce však nijak nekonkretizoval. To, že zapisování do protokolu řídí soudce, neznamená, že zúčastněné strany nejsou obeznámeny s jeho obsahem, nebo že se na jeho obsahu nemohou aktivně podílet. Soudce protokoluje zpravidla ty skutečnosti, jež se mu jeví být pro dané řízení významné, není v jeho silách, aby postihl veškeré události, k nimž v soudní síni dojde. Jen obtížně se při této činnosti může soudce oprostit od subjektivního hodnocení významu jednotlivých skutečností a proto je účastníkům řízení umožněno, aby se podíleli na formování obsahu protokolu tím, že požadují zaprotokolování té které skutečnosti. Jedinou námitkou stěžovatele při sepisování protokolu byla obecná noticka, dle níž "protokol neodpovídá". V jakém rozsahu, v čem konkrétně lze spatřovat pochybení soudu či protokolujícího zaměstnance, se neuvádí. Brojí-li stěžovatel ve své stížnosti proti tomu, že nebyl v souladu s tr. ř. poučen, měl právní zástupce stěžovatele poukázat na tuto skutečnost bezprostředně po zahájení výslechu, neboť tato vada zakládá významný zásah do práv stěžovatele, který mohl např. výpověď odmítnout. Ze strany právního zástupce lze očekávat aktivní přístup při hájení práv klienta. Námitky proti protokolaci vznesené po skončení výslechu pak typicky zakládají situace, jimž se má protokolací předcházet, neboť staví tvrzení proti tvrzení.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu