ECLI:CZ:US:2008:4.US.3275.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3275/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Mgr. D. K., zastoupené JUDr. Vandou Bieleckou, advokátkou, AK Pavlovova 8, Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007 č. j. 20 Cdo 3104/2006-65, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2005 č. j. 9 Co 872/2005-20, usnesení Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 19. 7. 2004 č. j. 126 Nc 1418/2004-12 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů s tím, že jimi byly porušeny články 2, 4, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod a článek 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, sp. zn. 126 Nc 1418/2004 zjistil Ústavní soud, že Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, usnesením ze dne 19. 7. 2004 č. j. 126 Nc 1418/2004-12 nařídil exekuci na majetek stěžovatelky a provedením exekuce pověřil soudního exekutora uvedeného ve výroku tohoto usnesení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém uvedla, že usnesení napadá v celém rozsahu z důvodu podezření na nezákonnost a předčasnost, případně trestnou činnost, neboť dosud neobdržela od Okresního soudu v Ostravě potvrzení o právní moci vykonávaného rozsudku. Dále připojila, že podané odvolání doplní po poradě s advokátem ve lhůtě jednoho měsíce; to se však nestalo. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 6. 2005 č. j. 9 Co 872/2005-20 odvolání odmítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že svým odvoláním se stěžovatelka zřejmě domáhala změny usnesení okresního soudu v tom smyslu, aby návrh oprávněného na nařízení exekuce byl zamítnut, a to z důvodu neobdržení potvrzení o právní moci příslušného rozsudku. Poněvadž žádná z okolností tvrzených stěžovatelkou není pro nařízení exekuce rozhodná, její odvolání podle ustanovení §44 odst. 10 věta druhá zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), odmítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 9. 2007 č. j. 20 Cdo 3104/2006-65 stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť uplatněné dovolací důvody nejsou způsobilé k založení přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatelka je přesvědčena, že závěr krajského soudu o tom, že nezpochybňovala skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, je nesprávný, neboť v odvolání namítala, že exekuční titul nebyl v době rozhodnutí soudu prvního stupně v právní moci. Dále z formulace odůvodnění krajského soudu, že povinná se zřejmě domáhala zrušení usnesení soudu prvého stupně, stěžovatelka dovozuje, že odvolací soud měl pochybnosti o obsahu odvolání a o skutečnostech v něm tvrzených. Měl proto podle ustanovení §43 o. s. ř. vyzvat stěžovatelku k doplnění a upřesnění jejího odvolání; to však učiněno nebylo, čímž byla stěžovatelka zkrácena na svých procesních právech a v právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka rovněž namítá, že jí bylo odepřeno právo na účinné právní prostředky, neboť Nejvyšší soud se jejím dovoláním věcně nezabýval a ani stěžovatelku nevyzval k jeho doplnění.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Důvody, pro které soud druhého stupně odmítl stěžovatelčino odvolání proti usnesení, jímž byla nařízena exekuce na její majetek, jsou přehledně a zcela srozumitelně v napadeném usnesení vyloženy; totéž konstatování platí pro usnesení Nejvyššího soudu, v němž je osvětleno, proč dovolací soud stěžovatelčino podání nemohl přezkoumat meritorně a proč stěžovatelku nevyzýval k doplnění dovolání. Ústavní soud proto na napadená rozhodnutí obecných soudů odkazuje, nemaje potřebu k nim cokoli dodávat. Z uvedeného vyplývá, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhou polemikou se správnými závěry obecných soudů, takže důvody ke kasaci stěžovaných rozhodnutí nemohly být shledány.
Z důvodů výše uvedených nezbylo Ústavnímu soudu než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2008
Michaela Židlická , v. r.
předsedkyně senátu