ECLI:CZ:US:2008:4.US.3307.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3307/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. H. A. H., právně zastoupeného Mgr. Janem Brychtou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Bratislavská 193/7, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 5. září 2007, č.j. 7 Afs 18/2007-72, a Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2006, č.j. 9 Ca 271/2004-41, a rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 20. srpna 2004, č.j. FŘ-7799/13/04, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na soudní ochranu proti nezákonnému postupu správních orgánů ve smyslu čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.
Finančním úřadem pro Prahu - Jižní město byla dne 31. prosince 2003, č.j. 157958/03/011911/7806, vyměřena stěžovateli DPH ve výši 167.958,- Kč. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl odvoláním k finančnímu ředitelství, které je zamítlo shora citovaným rozhodnutím. Následně stěžovatel podal správní žalobu, kterou Městský soud v Praze shora napadeným rozsudkem zamítl. Rovněž kasační stížnost stěžovatele byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že při svém podnikání vyvezl zboží zakoupené od společnosti JANI, s.r.o., za které řádně zaplatil, s tím, že mu touto transakcí vznikl nárok na vrácení přeplatku DPH ve výši 16.842,- Kč. Správce daně po stěžovateli požadoval doklady prokazující nákup zboží. Stěžovatel předložil čestné prohlášení jednatele společnosti JANI, s.r.o., který uvedl, že v účetnictví jeho společnosti eviduje prodej zboží stěžovateli v celkové hodnotě 3,922.300,- Kč. V následném šetření Policie ČR byl vyslechnut jednatel společnosti JANI, s.r.o., který uvedl, že společnost vystavovala fiktivní doklady na plnění, která se neuskutečnila, a stěžovatel si zboží zajistil jiným způsobem.
Na základě tohoto šetření Policie ČR (ČTS: ORI 7426/1OHK-7-2007) měla být stěžovateli vyměřena uvedená daň. S tím však stěžovatel nesouhlasil, neboť je přesvědčen, že splnil požadavek, který mu finanční orgány uložily, tedy předložit doklady prokazující jeho obchodní postup. Pokud východiskem pro rozhodování orgánů veřejné moci byly závěry šetření Policie ČR, nepovažuje tyto za relevantní podklad. Odkazuje přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 38/95, podle kterého se důkazní břemeno omezuje pouze na skutečnosti, které tvrdí daňový subjekt sám. Správce daně je naopak (§31 odst. 8 písm. c) zákona č. 337/192 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, povinen prokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým subjektem.
V projednávané věci tedy stěžovatel jako daňový subjekt projevil předpokládanou součinnost se správcem daně. Přesto správce daně dospěl k jinému závěru založeném na výpovědi dodavatele v trestním řízení, zcela rozporné s původním.
V důsledku toho byla stěžovateli vyměřena daň pro vyjádření dodavatele v řízení Policie ČR, jehož iniciátorem byl stěžovatel a k němuž by nemohlo dojít, kdyby stěžovatel chtěl fakticky krýt své nezákonné jednání. Navíc dodavatel vypovídal v trestním řízení za situace, kdy nemusel vypovídat pravdivě. Hodnověrností této výpovědi se však správní orgány nezabývaly a dospěly k neprůkaznosti stěžovatelem předložených důkazů.
S ohledem na uvedené okolnosti navrhl stěžovatel, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 9 Ca 271/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, aniž by uvedl v čem měl citovaný zásah spočívat.
Stěžovatel podrobně popsal okolnosti, za nichž mělo dojít k nesprávnému vyměření daně, přičemž uvedl, že on své procesní postavení ustál, zatímco finanční orgány nikoliv. Přesto byl právě stěžovatel těmito pochybeními postižen.
Z předložených důkazů Ústavní soud shledal, že na základě výzvy finančního úřadu předložil stěžovatel čestné prohlášení jednatele dodavatele, jímž měla být prokázána skutečnost, že došlo k obchodní transakci, s níž byla spjata platba DPH. Toto čestné prohlášení pak zpochybnil výslech jednatele společnosti JANI, s.r.o. Policií ČR. Následně proto nemohly finanční orgány ani správní soudy považovat jakákoliv tvrzení jednatele dodavatele za věrohodná, a tím se stěžovatel ocitl v situaci, kdy bylo na něm, aby předložil relevantní důkaz. Pokud tak neučinil, s odkazem na již předložené důkazy, dospěly orgány veřejné moci k závěru, který byl v rozporu s očekáváním stěžovatele. Tato okolnost, a jednání správních orgánů a soudů, však nebyla způsobilá ke zkrácení stěžovatele v jeho základních právech, jak uvedl v ústavní stížnosti.
Při rozhodování o správní žalobě městský soud neshledal pochybení finančních orgánů a v odůvodnění svého rozsudku se vypořádal tak s veškerými předloženými námitkami. Rovněž Nejvyšší správní soud se zabýval námitkami stěžovatele, ale ani on je neshledal jako oprávněné.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Činí tak pouze tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal, že by postupem správních soudů byl stěžovatel zkrácen ve svých základních právech. Správní soudy se zabývaly jeho námitkami dostatečně podrobně a skutečnost, že dospěly k závěru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 281]. Postupem správních soudů v řízení ve věci stěžovatele nedošlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu