ECLI:CZ:US:2008:4.US.341.06.1
sp. zn. IV. ÚS 341/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky L. K., právně zastoupené JUDr. Viliamem Kováčíkem, Veverkova 1343/1, Hradec Králové, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2004 sp. zn. 11 C 220/2004, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 25 Co 59/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2006 sp. zn. 30 Cdo 3145/2005, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 6. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů. Současně s tím stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud současně rozhodl tak, že Okresní soud v Hradci Králové a Krajský soud v Hradci Králové jsou povinni jí společně a nerozdílně nahradit náklady řízení před Ústavním soudem.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z vyžádaného soudního spisu a předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka dopisem ze dne 29. 9. 1991 (správně zřejmě 26. 9. 1991) uplatnila nárok na vydání pozemků v katastrálním území Hradec Králové, místní část Třebeš, p. č. 302, p. č. 304 a dílu H1 odděleného z pozemku p.č. 310, případně na poskytnutí náhrady za tyto pozemky. Téhož dne měla stěžovatelka požádat též o vydání pozemku dílu "f" odděleného od pozemku p.č. 310 v katastrálním území Hradec Králové, místní část Třebeš.
Dne 30. 6. 1998 rozhodl Okresní úřad Hradec Králové rozhodnutím č.j. RP 1 11837/2684/R - 1282/98/B/Mu tak, že stěžovatelka není vlastníkem pozemků v katastrálním území Hradec Králové, místní část Třebeš, p. č. 302, p. č. 304 a dílu H1 odděleného z pozemku p.č. 310 a ani jí za ně nenáleží náhrada. Toto rozhodnutí jí bylo dle zjištění obecných soudů doručeno dne 9. 7. 1998 a stěžovatelka tuto skutečnost nerozporuje.
Dne 30. 9. 2004 napadla stěžovatelka výše citované správní rozhodnutí u Okresního soudu v Hradci Králové. Pravomocným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího ze dne 4. 5. 2005 sp. zn. 25 Co 59/2005 bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2004 sp. zn. 11 C 220/2004. Oba obecné soudy dospěly shodně k závěru, že uplatněný restituční nárok zanikl. Žalobkyně podala žalobu po uplynutí lhůty dané ustanovením §247 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Obecné soudy vyšly dále ze skutečnosti, že žalobkyně neprokázala uplatnění nároku ohledně dílu "f" a ze spisu pozemkového úřadu tato skutečnost nevyplývá.
Stěžovatelka ve svém návrhu poukázala na skutečnost, že obecné soudy nesprávně zhodnotily běh času; rozhodnutí správního orgánu nepostihovalo veškeré uplatněné nároky (díl "f") a nemohlo jít tedy o ukončené řízení. Nesplněním povinnosti a nerozhodnutím o všech nárocích bylo dle stěžovatelky zasaženo do jejich základních práv garantovaných čl. 36 Listiny. Taková nespravedlnost tak nemůže být rozumně zdůvodněna tvrzením o nevyužití opravných prostředků. Obecné soudy se nevypořádaly s otázkou, zda může rozhodnutím, které nepostihuje všechny uplatněné restituční nároky, započíst běh prekluzivní lhůty, jejímž marným uplynutím zanikne nárok legitimního očekávání stěžovatelky. Nejasnost a nesrozumitelnost rozhodnutí správního orgánu, spojená s jeho nedůsledností a libovůlí, nemohla být důsledkem zániku řádně uplatněného a vzniklého restitučního nároku. Pro počítání lhůty pro podání opravného prostředku ve smyslu ustanovení §247 odst. 1 o. s. ř. je rozhodná skutečnost, že muselo být stěžovatelce řádně doručeno rozhodnutí o všech uplatněných nárocích.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V souvislosti s projednávaným návrhem má Ústavní soud za to, že se s námitkami stěžovatelky dostatečně vypořádaly již obecné soudy. Stěžovatelka se ve svých podáních ohledně uplatněného nároku na díl "f", který měl být vyčleněn z p. č. 310 omezuje toliko na tvrzení, která však nijak nedokazuje. Pokud, ať již správní či soudní orgány, projednaly návrh stěžovatelky pouze v rozsahu pozemků v katastrálním území Hradec Králové, místní část Třebeš, p. č. 302, p. č. 304 a dílu H1 odděleného z pozemku p.č. 310, nelze jejich postup považovat za protiústavní. Co se týče lhůty k podání opravného prostředku proti rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové, nezbývá než odkázat na skutečnost, že stěžovatelka byla o lhůtě k podání opravného prostředku řádně poučena. Zmeškání lhůty nelze prominout a nelze ji ani obcházet poukazem na nedostatečný věcný rozsah napadeného rozhodnutí okresního úřadu, které je nadáno presumcí správnosti. Stěžovatelkou požadovaný postup by byl v rozporu s principem právní jistoty účastníků řízení.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).
Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z ustanovení §62 odst. 4 vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. Stěžovatelka v řízení jednak nebyla úspěšná a jednak své náklady ani neprokázala, proto jí Ústavní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu