ECLI:CZ:US:2008:4.US.370.08.1
sp. zn. IV. ÚS 370/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Národní 6, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 Ca 56/2007-50 ze dne 30. května 2007 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 69/2007-86 ze dne 15. listopadu 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a doručenou Ústavnímu soudu dne 8. února 2008, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 3 Listiny a čl. 26 odst. 1 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 10 Ca 56/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou proti rozhodnutí správního orgánu domáhal dne 29. března 2007 u Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví č. j. KUJCK 1854/2007 OZZL/Bř-RO5 ze dne 26. února 2007, kterým krajský úřad na základě odvolání stěžovatele z části potvrdil a z části změnil rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí a VLHZ, č. j. ŽP/MUPI/2006/17069/Ad. ze dne 22. listopadu 2006, kterým nebyla uvedena Schwarzenbergská honitba Orlík do souladu se zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 449/2001 Sb.") s tím, že do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání nových honiteb ze zaniklé Schwarzenbergské honitby Orlík užívá tuto honitbu dle ustanovení §29 odst. 4 zákona č. 449/2001 Sb. její dosavadní uživatel tak, že bod II. výroku rozhodnutí se vypouští a označení bodu III. výroku rozhodnutí se mění na označení II. Ostatní části rozhodnutí zůstala nezměněna. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem č. j. 10 Ca 56/2007-50 ze dne 30. května 2007 žalobu zamítl s tím, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem č. 449/2001 Sb., správním řádem i zákonem č. 254/2001 Sb. o vodách (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 254/2001 Sb.") a porušení právních předpisů zjištěno nebylo. Na základě stěžovatelem podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 9 As 69/2007-86 ze dne 15. listopadu 2007 kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že podstatou kasační stížnost byl nesouhlas stěžovatele s právním názorem vyjádřeným v rozsudku krajského soudu, že pozemek označený jako "přehrada" v oblasti zákona č. 449/2001 Sb. neoznačuje pouze pozemek zastavěný vodním dílem, ale že zahrnuje i pozemky tvořící vodní nádrž, tj. pozemky, které jsou podle přesvědčení stěžovatele "vodní plochou" a jako takové jsou podle zákona č. 449/2001 Sb. pozemky honebními. Nejvyšší správní soud se touto námitkou, jakož i dalšími námitkami vznesenými stěžovatelem v kasační stížnosti podrobně zabýval a stěžovateli vysvětlil, proč kasační stížnost zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnil v předchozím řízení s tím, že tvrdil, že v daném případě nebyly splněny předpoklady zániku předmětné honitby podle ustanovení §69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb. Dále stěžovatel namítal, že orgány veřejné moci tím, že aplikovaly právně definovaný pojem "přehrada" značně extenzívně a podle jeho názoru i odlišně od jeho právní definice a právních souvislostí této definice, neprojednaly jeho věc v mezích a způsobem, který stanoví zákon. Další výtka směřovala ke skutečnosti, že v řízení nebylo vůbec rozhodnuto o návrhu stěžovatele na přičlenění pozemků - vodní plochy. Podle názoru stěžovatele krajský soud se s touto otázkou vypořádal tak, že řízení o přičlenění je řízením jiným nežli řízení o uvedení stávající honitby do souladu s novým zákonem. Kasační soud se pak touto otázkou nezabýval a tím měl porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž namítal, že přestože předložil posudek znalce dokládající, že vodní plocha v konkrétním případě není překážkou ani nebezpečím pro zvěř, soudy (ani správní orgány) se touto podstatnou skutkovou okolností, tj. naplněním materiálních znaků překážky pohybu či nebezpečí pro zvěř ve vztahu k předmětné honitbě, nezabývaly a nevypořádaly se s ní ani v odůvodnění svých rozhodnutí. Proto stěžovatel namítá také nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Lze konstatovat, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly ve věci rozhodující soudy. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se žalobou a posléze podanou kasační stížností stěžovatele podrobně zabývaly a svá rozhodnutí náležitě odůvodnily. Napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a argumentačně přesvědčivá, jak pokud se týká námitky stěžovatele k zániku honitby, tak k posouzení, zda vzniklá vodní plocha - přehradní nádrž Orlík přerušuje souvislost honebních pozemků začleněných do Schwarzenbergské honitby Orlík a představuje překážku v pohybu zvěře ve smyslu ustanovení §17 odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb. Ve věci rozhodující soudy aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje extrémní rozpor ani libovůle ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., zákona č. 254/2001 Sb. a soudního řádu správního, Ústavní soud neshledal, že by soudy tyto normy vykládaly a užívaly, resp. neužívaly, na daný skutkový stav svévolně bez rozumného odůvodnění. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že v předmětné věci se jedná pouze o interpretaci a aplikaci běžného práva, které nedosahuje ústavněprávní roviny. K tomu lze rovněž uvést, že sjednocování (korekce) právních názorů krajských soudů ve věcech správního soudnictví je jednou ze stěžejních funkcí Nejvyššího správního soudu a Ústavnímu soudu bez dalšího nepřísluší do ní zasahovat.
K námitce stěžovatele, že se Nejvyšší správní soud nezabýval návrhem stěžovatele na přičlenění pozemků - vodní plochy, Ústavní soud uvádí, že Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví ve svém rozhodnutí č. j. KUJCK 1854/2007 OZZL/Bř-RO5 ze dne 26. února 2007 na str. 6 (č. listu 12 soudního spisu) uvedl, že "Pozemky nelze přičleňovat k honitbě, která není v souladu se zákonem o myslivosti a samotné přičlenění by tento protizákonný stav neodstranilo". Krajský soud v Českých Budějovicích pak v rozsudku č. j. 10 Ca 56/2007-50 ze dne 30. května 2007 na str. 11 (č. listu 60 soudního spisu) dovodil, že krajský úřad "...nemohl rozhodovat o přičlenění pozemků k honitbě stěžovatele za situace, že se jedná o řízení dle §69 odst. 1 zákona o myslivosti, kdy se zkoumají podmínky pro uznání honitby předepsané v platném zákoně o myslivosti, nejde tedy o řízení o přičlenění dle §30 zákona o myslivosti. Honitba stěžovatele není v souladu se zákonem o myslivosti a případné rozhodnutí o přičlenění pozemků dle návrhu stěžovatele vliv na výsledné rozhodnutí nemá". Ve věci rozhodující orgány tak stěžovateli vysvětlily, proč nemohly správní orgány rozhodnout o návrhu stěžovatele na přičlenění pozemků - vodní plochy. Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru že krajský soud vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu i že na jemu předloženou věc nahlédl správně a ztotožnil se závěry, ke kterým krajský soud v rozhodnutí napadeném kasační stížností dospěl. Vznesená námitka stěžovatele je ve světle výše uvedeného tedy zcela neodůvodněná. Ústavní soud k tomu připomíná, že čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatele (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - Van Hurk proti Nizozemí, 1994).
Ani další námitku stěžovatele, totiž že předložil posudek znalce dokládající, že vodní plocha v konkrétním případě není překážkou ani nebezpečím pro zvěř a soudy (ani správní orgány) se touto podstatnou skutkovou okolností nezabývaly a nevypořádaly se s ní ani v odůvodnění svých rozhodnutí, neshledal Ústavní soud jako důvodnou. S uvedenou otázkou se krajský úřad vypořádal na str. 5 - 6 svého rozhodnutí (č. listu 12 soudního spisu), krajský soud na str. 10 svého rozhodnutí (č. listu 59 soudního spisu) a Nejvyšší správní soud na str. 9 rozsudku (č. listu 94 soudního spisu).
Článek 6 odst. 1 Úmluvy stejně jako hlava pátá Listiny konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem byla porušena tím, že ve věci rozhodující soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné. Ústavní soud v této souvislosti současně odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999).
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soud proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu