ECLI:CZ:US:2008:4.US.462.08.1
sp. zn. IV. ÚS 462/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. dubna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. E. Š., zastoupené JUDr. Daliborem Lorencem, advokátem, AK Masná 20, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 č. j. 21 Cdo 265/2007-102 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2006 č. j. 15 Co 76/2004-85 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti žádá stěžovatelka zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavního práva na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva podle článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na soudní ochranu ve smyslu článku 90 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny.
Žalobou podanou u Městského soudu v Brně se stěžovatelka domáhala určení, že zástavní právo váznoucí na nemovitosti v jejím vlastnictví neexistuje z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy, neboť zástavní smlouvu měli podepsat oba jednatelé společnosti KOKRON, spol. s r. o. (dále jen "KOKRON"), a nikoli pouze jeden, jak vyplývalo ze společenské smlouvy a z obchodního rejstříku, v němž bylo uvedeno, že "za společnost jednají a podepisují jednatelé." Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 10. 2003 č. j. 37 C 178/99-50 žalobě vyhověl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 1. 2006 č. j. 15 Co 76/2004-85 rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že osoba uzavírající smlouvu se společností KOKRON se mohla oprávněně domnívat, že všechny osoby zapsané v obchodním rejstříku mohou jednat samostatně. Pokud ze zakotveného způsobu zastupování nevyplývá omezení jednatelů v jednání za společnost, pak nemůže jít k tíži osob činících právní úkony, že způsob jednání je ve společenské smlouvě stanoven odlišně než v zápisu v obchodním rejstříku. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2007 č. j. 21 Cdo 265/2007-102 stěžovatelčino dovolání zamítl. V odůvodnění odkázal na princip materiální publicity zápisů v obchodním rejstříku a dospěl k závěru, že ze znění zápisu v obchodním rejstříku nevyplývá z hlediska ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku v tehdy platném znění jednatelské omezení ve smyslu ustanovení §133 odst. 2 obchodního zákoníku.
Stěžovatelka je přesvědčena, že způsob zastupování za společnost uvedený v obchodním rejstříku korespondoval se zněním společenské smlouvy, tedy s tím, že k úkonům učiněným jménem společnosti je třeba připojit podpisy obou jednatelů. Znění zápisu v obchodním rejstříku "za společnost jednají a podepisují jednatelé" je nutno vykládat tak, že jednatelé byli oprávněni jednat toliko společně. Tomuto závěru odpovídá i skutečnost, že později byl změněn způsob jednání tak, že "za společnost jedná a podepisuje jednatel," přičemž tato změna byla způsobena tím, že počet jednatelů byl snížen na jednoho. Jestliže by původní zápis neurčoval způsob jednání jednatelů tak, že za společnost jednají společně, nebylo by zapotřebí takto zapsaný způsob zastupování měnit. Podle názoru stěžovatelky odvolací soud nesprávně aplikoval princip negativní materiální publicity na situaci, která do rozsahu ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku v tehdy platném znění nespadá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, není tedy ani jejich vrcholem, a proto mu nepřísluší vykonávat přezkum nad jejich rozhodovací činností; jeho zásah je odůvodněn pouze v případě, že obecné soudy při svém rozhodování poruší ústavně garantovaná lidská práva a svobody jedince. K výkladu a aplikaci jednoduchého práva jsou proto povolány obecné soudy; Ústavní soud do tohoto procesu může vstoupit jedině tehdy, jestliže soudy vycházely ze zásadně nesprávného zhodnocení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v procesu interpretace a aplikace jednoduchého práva byl obsažen prvek svévole; samotný odlišný pohled stěžovatele na výklad jednoduchého práva sám o sobě neznamená porušení jeho práv (srov. např. nález III. ÚS 459/03, Sb. n. u., sv. 34, str. 223).
Podstatou sporu je otázka, zda formulace zápisu v obchodním rejstříku dovoluje jednatelům společnosti KOKRON platně jednat a zavazovat společnost pouze společným jednáním. Odvolací i dovolací soud vyšel z ustanovení §133 odst. 1 obchodního zákoníku, které zakotvuje oprávnění jednatelů jednat samostatně, pokud ve společenské smlouvě nebo ve stanovách není stanoveno jinak, přičemž z daného znění zápisu takové omezení jednatelského oprávnění soudy nedovodily. Ústavní soud nemá námitek k takovému výkladu a k následnému právnímu hodnocení zjištěných skutkových okolností a podotýká, že stěžovatelčina argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou se závěry obecných soudů, které se však ve svých rozhodnutích stěžovatelčinou věcí náležitě zabývaly a vysvětlily, co je vedlo k přijetí takových právních závěrů. Rozhodnutí obecných soudů nejsou arbitrární ani nevybočují z obecně uznávaných principů spravedlnosti. Jak již Ústavní soud uvedl výše, pouhý nesouhlas s výkladem provedeným obecnými soudy sám o sobě nezakládá dotčení stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv.
Z důvodů vyložených výše odmítl Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu