ECLI:CZ:US:2008:4.US.491.08.1
sp. zn. IV. ÚS 491/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ing. Pavla Bednaříka, správce konkurzní podstaty Moravia Banky, a. s. v likvidaci, se sídlem Palackého 133, Frýdek- Místek, zastoupeného Mgr. Denisou Belošovičovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Ostravě-Mariánských Horách, Novinářská 1113/3, proti výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2007 č. j. Cmo 146/2007-91 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007 č. j. 22 Cm 6/2004-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a práva na právní pomoc, garantovaného čl. 37 odst. 2 Listiny, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud se dříve, než posoudil ústavní stížnost věcně, zabýval nejprve otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti návrhu. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a navazujícího §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS" nebo "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §72 odst. 3 tohoto zákona pak lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené ustanovení specifikuje, co se takovým prostředkem rozumí.
Stěžovatel podal dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a co do důvodu podle §241a odst. 2 téhož zákona, tedy z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle žádného z ustanovení o. s. ř. a proto ho jako takové odmítl. Stěžovatel toto odmítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti proto nenapadá a ústavní stížnost směřuje jen proti shora označeným rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně.
Nejvyšším soudem odmítnuté stěžovatelovo dovolání, jímž se Nejvyšší soud nemohl zabývat z důvodu nepřípustnosti podání dovolání proti výroku o nákladech řízení, nebylo tedy Nejvyšším soudem odmítnuto z důvodů závisejících na jeho uvážení a nezaložilo tak počátek počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V posuzovaném případě tak lhůta k podání ústavní stížnosti začala stěžovateli běžet nikoliv od doručení usnesení dovolacího soudu (§72 odst. 4 ZÚS), ale již od doručení usnesení odvolacího soudu v měsíci červenci 2007 (§72 odst. 3 ZÚS). Ústavní stížnost ze dne 20. února 2008 tak byla stěžovatelem podána po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než podaný návrh podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2008
Michaela Židlická
soudce zpravodaj