ECLI:CZ:US:2008:4.US.492.07.1
sp. zn. IV. ÚS 492/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele D. D., zastoupeného JUDr. Evženií Pichertovou, advokátkou se sídlem Příkopy 230, Kostelec nad Orlicí, pracoviště Škroupova 471, Hradec Králové, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") č. j. 6 C 243/2003-95 ze dne 14. 2. 2005 byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt první kategorie o velikosti 3+1 s příslušenstvím označený č. 56, nacházející se v desátém nadzemním podlaží domu č. p. 97 na pozemku označeném st. p. č. 8464 v k. ú. Pardubice, část obce Cihelna, obec Pardubice, ulice K Rozvodně a vyklizený předat statutárnímu městu Pardubice (dále jen "vedlejší účastník") do patnácti dnů od zajištění přiměřeného náhradního bytu (výrok I.). Dále okresní soud rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.), a zavázal stěžovatele zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 606,50 Kč (výrok III.). Do tohoto rozhodnutí podali odvolání jak stěžovatel, tak i vedlejší účastník; odvolání stěžovatele směřovalo do výroku II. rozsudku, zatímco vedlejší účastník se odvolal do té části výroku I., v níž bylo vyklizení bytu vázáno na zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud"), svým rozsudkem č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 změnil rozsudek okresního soudu v napadené části výroku I. tak, že stěžovateli uložil povinnost předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního ubytování. Své rozhodnutí krajský soud opřel o ustanovení §713 odst. 1, věty třetí, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), přičemž důvody pro přiznání náhradního ubytování místo přiměřeného náhradního bytu spatřoval jednak v tom, že výměra a kvalita vyklizovaného bytu odpovídaly tomu, že se jednalo o úplnou rodinu s dítětem, což už v době rozhodování soudu neplatilo, a dále v tom, že se stěžovatel účelově vzdal svého práva na bydlení v jiném bytě v Liberci za situace, kdy se nemohl domnívat, že jeho bytová potřeba bude uspokojena předmětným bytem v Pardubicích. Stěžovatelem napadený výrok II. rozsudku okresního soudu krajský soud potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo následně rozsudkem č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 jako nedůvodné zamítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudkem krajského soudu č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva činit vše, co není zákonem zakázáno, ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jeho zcela legální a legitimní rozhodnutí ukončit nájemní poměr v jiném bytě, učiněné v dobré víře, že tento nebude potřebovat, bylo obráceno proti němu, když mu jej krajský soud přičetl k tíži. Stěžovatel měl rovněž za to, že bylo porušeno jeho právo na výchovu dítěte a péči o něj ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny, jelikož tím, že bude odkázán na ubytovnu, přišel o zázemí pro uspokojivý styk se svým nezletilým synem J. D. Bude tak nucen s ním trávit méně času a ke styku bude možno docházet převážně na veřejných místech, čímž bude zasaženo i do práv nezletilého. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 a rozsudek krajského soudu č. j. 22 Co 336/2005-116 ze dne 29. 9. 2005 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 6 C 243/2003. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a do jejich pravomoci zasahuje toliko v případech porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
Stěžovatel měl za to, že krajský soud zohledněním skutečnosti, že se stěžovatel vzdal práva na bydlení v jiném bytě, porušil čl. 2 odst. 3 Listiny. Ve vztahu k uvedenému ustanovení Listiny však Ústavní soud již v minulosti opakovaně judikoval, že toto ustanovení, stejně jako čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky a čl. 4 odst. 1 Listiny, nezakládá samostatné základní právo, ale vyjadřuje toliko nutnost ukládat obecné povinnosti jen na základě zákona při současném respektování základních práv a svobod. Domáhat se těchto práv lze proto pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě České republiky, v Listině nebo v mezinárodních smlouvách o lidských právech, jimiž je Česká republika vázána (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 1997 sp. zn. III. ÚS 349/97, nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 1995 sp. zn. Pl. ÚS 12/94). Namítal-li tedy stěžovatel toliko porušení čl. 2 odst. 3 Listiny, nemohl Ústavní soud tuto námitku samostatně přezkoumat.
Nicméně ačkoliv tak stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně neuvedl, z jeho argumentace vyplývalo, že způsob posuzování svého jednání krajským soudem považoval za svévolný, resp. domníval se, že krajský soud neměl k některým skutečnostem přihlížet a zejména je neměl použít v jeho neprospěch. Tato okolnost by mohla za určitých okolností konstituovat porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny; bylo by tomu tak tehdy, jednalo-li by se ze strany krajského soudu skutečně o aplikaci práva zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění a tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí situací stěžovatele podrobně zabýval a v návaznosti na to řádně zdůvodnil, proč za daných okolností dospěl k závěru, že stěžovatel měl právo pouze na poskytnutí náhradního ubytování a nikoliv na náhradní byt. Nejvyšší soud pak následně v rozsudku č. j. 26 Cdo 457/2006-141 ze dne 14. 12. 2006 vyložil, jaká kritéria jsou při aplikaci §713 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, rozhodná pro určení charakteru bytové náhrady, a zabýval se rovněž tím, zda byly závěry krajského soudu způsobilé z věcného a logického obstát, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak bylo. S tímto hodnocením se Ústavní soud ztotožnil. Úvahy, které krajský soud v této souvislosti učinil, byly plně v jeho kompetenci, z ústavněprávního hlediska jim nebylo možno nic vytknout a Ústavní soud tedy neměl žádný důvod je jakkoliv přehodnocovat.
K námitce porušení čl. 32 odst. 4 Listiny Ústavní soud uvádí, že stát je bezpochyby povolán chránit zájmy dětí a vytvářet prostředí pro jejich harmonický tělesný a duševní rozvoj, nicméně je nutno mít na zřeteli, že nedisponuje neomezenými zdroji a může tak činit jen v rámci svých možností. To reflektuje i znění čl. 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, ve kterém je stanoveno, že státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, v souladu s podmínkami daného státu a v rámci svých možností činí potřebná opatření pro poskytování pomoci rodičům a jiným osobám, které se o dítě starají. Stav, jehož se stěžovatel dovolává, tzn. zabezpečení bytu, v daném případě o nadstandardní velikosti 3+1, pro každého, kdo se byť jen stýká se svým dítětem, současným možnostem České republiky neodpovídá. V této souvislosti nelze rovněž pominout znění čl. 27 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, dle nějž "rodiče nebo jiné osoby, které se o dítě starají, nesou v rámci svých schopností a finančních možností základní odpovědnost za zabezpečení životních podmínek nezbytných pro rozvoj dítěte". Ústavní soud tedy uzavírá, že stěžovatel se svého práva na výchovu a péči o své dítě dovolával zjevně nad rozsah garantovaný čl. 32 odst. 4 Listiny, a to zvláště za situace, kdy nemá nezletilé dítě ve své stálé péči. Ve zbylém rozsahu pak bylo právo stěžovatele nepochybně zachováno, když rozhodnutí obecných soudů mu nijak nebrání stýkat se s jeho nezletilým synem, vychovávat ho a v rámci svých možností o něj pečovat. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení, mající za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, neshledal.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu