ECLI:CZ:US:2008:4.US.518.08.1
sp. zn. IV. ÚS 518/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. J. U., zastoupeného Mgr. Andreou Kuchařovou, advokátkou, AK se sídlem Jindřicha Průchy 310, 686 01 Uherské Hradiště, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2007 čj. 4 Ads 131/2007-07 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 15. 12. 2006 čj. X takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 25. 2. 2008 provedeným blanketní formou se stěžovatel domáhal zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Na informaci o složení senátu a výzvu k odstranění vad podání spočívající v absenci právního zastoupení a doplnění odůvodnění ústavní stížnosti podle požadavků stanovených v §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel reagoval přípisem ze dne 14. 3. 2008, ve kterém uplatnil výhradu vůči soudci Miloslavu Výbornému s odůvodněním, že je bývalým vojákem z povolání a domnívá se, že by nebylo vhodné, aby v jeho věci rozhodoval soudce, který byl ministrem národní obrany.
Ústavní soud považoval sdělení stěžovatele podle obsahu jako námitku podjatosti soudce Miloslava Výborného, posoudil ji a usnesením ze dne 20. 3. 2008 čj. IV.ÚS 518/08-8 rozhodl, že soudce Miloslav Výborný není vyloučen z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele. Podle odůvodnění usnesení měla jediná spojitost mezi stěžovatelem a soudcem spočívat v tom, že soudce zastával v letech 1996 až 1998 post ministra obrany a stěžovatel byl vojákem z povolání. Třetí senát Ústavního soudu, který o námitce podjatosti rozhodoval, uvedl, že tato souvislost je sama o sobě příliš široká, než aby mohla založit vůbec nějaký, natož dostatečně intenzivní, vztah jmenovaného soudce k účastníkům řízení či projednávané věci, jejíž předmět se společným působením stěžovatele a Miloslava Výborného ve stejném "oboru" prakticky nijak nesouvisí, a vyvolat důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Přípisem ze dne 20. 3. 2008 stěžovatel požádal o prodloužení lhůty k odstranění vad podání, čemuž Ústavní soud vyhověl a lhůtu opakovaně prodloužil do 10. 4. 2008. Zároveň stěžovatele poučil, že tato lhůta je již nepřekročitelná a nebudou-li v jejím rámci vady podání napraveny, bude ústavní stížnost odmítnuta.
Dne 9. 4. 2008 stěžovatel předložil Ústavnímu soudu plnou moc prokazující, že je řádně právně zastoupen, a připojil odůvodnění a doplnění ústavní stížnosti. V něm stručně zrekapituloval, že byl uznán ke dni 1. 12. 1999 plně invalidním a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ") ze dne 15. 12. 2006 čj. X mu byl k témuž dni přiznán plný invalidní důchod. Proti tomuto rozhodnutí brojil správní žalobou, ve které vznesl námitky proti údajům uvedeným v osobním listě důchodového zabezpečení, Krajský soud v Brně však rozsudkem ze dne 14. 6. 2007 čj. 22 Cad 32/2007-20 žalobu zamítl. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 16. 6. 2007 čj. 22 Cad 32/2007-20. Stěžovatel dále stručně konstatoval skutečnosti, na základě kterých má za to, že měl být uznán plně invalidním již ke dni 28. 4. 1999, a nikoliv až ke dni 1. 12. 1999 a rozporoval, že přiznání plné invalidity bylo podmíněno nutností operačního zákroku, neboť o léčení jeho nemoci operací bylo rozhodnuto až v roce 2000. Dále namítl, že je nepravděpodobné, že by posudková komise při vyšetření jeho zdravotního stavu v dubnu a v prosinci 1999 posoudila pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti výrazně rozdílně, neboť v tomto mezidobí se jeho zdravotní stav subjektivně ani objektivně nezměnil. Z těchto důvodů měl stěžoval za to, že rozhodnutím ČSSZ je porušováno jeho právo na hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci ve smyslu čl. 30 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a navrhl, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil. Konkrétně uvedl: "Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil nálezem, že shora uvedeným rozhodnutím ČSSZ bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na přiměřené hmotné zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, a toto napadané rozhodnutí zrušil." K doplnění stěžovatel opakovaně připojil kopii rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cad 32/2007, který si Ústavní soud vyžádal, zjistil, že stěžovatel podal žalobu na přezkoumání předmětného rozhodnutí ČSSZ, jímž mu byl přiznán od 1. 12. 1999 plný invalidní důchod podle §56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, odůvodněnou žádostí opravy údajů v osobním listu důchodového pojištění. Krajský soud v Brně shora citovaným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou s konstatováním, že výše dávky byla stanovena v souladu s platnými předpisy. V kasační stížnosti stěžovatel namítl, že žaloba nesměřovala ani tak do výše dávky, jako do data, od kterého mu byl přiznán plný invalidní důchod. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou. Uvedl, že z podané žaloby nelze dovodit, že by stěžovatel vznášel námitky proti datu vzniku plné invalidity a následně proti datu přiznání plného invalidního důchodu a ani při sebevětší snaze z ní nelze dovodit, že stěžovatel nesouhlasil s tím, že by byl plný invalidní důchod přiznán nesprávně od 1. 12. 1999, ačkoliv žádal, aby mu byl tento důchod přiznán již od 28. 4. 1999. Nejvyšší správní soud po konstatování obsahu dávkového spisu uzavřel, že Krajskému soudu v Brně nelze vytýkat, že se nezabýval posouzením správnosti data přiznání plného invalidního důchodu, neboť stěžovatel tento důvod v žalobě neuplatnil a z obsahu správního spisu lze dovodit spíše to, že bylo zcela vyhověno jeho požadavkům uplatněným v žádosti ze dne 20. 3. 2006.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. V projednávaném případě byl postaven před skutečnost, že blanketní stížnostní žádání stěžovatele se lišilo od petitu v doplnění ústavní stížnosti, ze kterého nevyplývalo, že by stěžovatel brojil i proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, nicméně kopii jeho rozsudku přiložil. Ústavní soud veden požadavkem zamezení nadměrného formalismu při uplatňování procesních pravidel při přístupu k Ústavnímu soudu, jak byly formulovány Evropským soudem pro lidská práva ve věcech Bulena proti ČR (rozsudek ze dne 20. 4. 2004) a Kadlec a ostatní proti ČR (rozsudek ze dne 25. 5. 2004), přihlédl k tomu, že stěžovatel svůj návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu uplatnil v blanketním podání a poté po doplnění ústavní stížnosti formou připojení jeho kopie.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická ... osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím ... v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle odst. 3 téhož ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Má-li tedy za pomoci ústavního přezkumu dojít k nápravě údajného zásahu orgánu veřejné moci do stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod, je nezbytné, aby do hodnocení závěrů orgánů veřejné moci byly zahrnuty především závěry prezentované v rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva; v daném případě je představuje rozsudek Nejvyššího správního soudu. Ačkoliv stěžovatel vůči rozsudku Nejvyššího správního soudu žádnou ústavně právní argumentaci neuplatnil, Ústavní soud svůj přezkum zaměřil na dodržení obecných ústavních principů v řízení, ve kterém byl napadených rozsudek vydán. Těmi jsou především právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo na veřejné projednání věci a právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny). Žádné pochybení, které by signalizovalo porušení těchto práv, však z připojeného soudního spisu Krajského soudu v Brně neshledal.
Rozsudek samotný Ústavní soud přezkoumal též z hlediska dodržení práva na řádný proces vylučující libovůli v rozhodování soudů a poté konstatoval, že Nejvyšší správní soud svoje rozhodnutí přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, vyložil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k právním závěrům v odůvodnění rozsudku vyložených a jak se vyrovnal s kasačními námitkami stěžovatele. Ostatně závěr Nejvyššího správního soudu, že posouzení správnosti data přiznání plného invalidního důchodu stěžovatel jako žalobní důvod neuplatnil, a proto nelze Krajskému soudu v Brně vytknout, že se jím nezabýval, stěžovatel nikterak nezpochybnil.
S ohledem na zjištění, že důvod ke kasaci rozsudku Nejvyššího správního soudu dán není, nebylo třeba se blíže zabývat rozhodnutím ČSSZ. Jde o rozhodnutí správního orgánu, proti kterému byly přípustné další procesní prostředky k ochraně práva stěžovatele, tj. žaloba k příslušnému krajskému soudu a kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jež stěžovatel čerpal a o nichž bylo rozhodnuto. Pokud rozsudek Nejvyššího správního soudu se závěrem nosným pro rozhodnutí o odmítnutí kasační stížnosti v ústavně právním přezkumu obstál, je prostor pro ústavně právní přezkum rozhodnutí ČSSZ uzavřen. Opačným postupem by nebyla respektována zásada právní jistoty; nelze totiž současně konstatovat, že přezkumné soudní řízení bylo sice z hlediska ústavněprávního bezvadné, ale v něm přezkoumávané správní rozhodnutí z téhož hlediska vadné. Pak by rozsudky správních soudů ztratily oporu pro svoji existenci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu