ECLI:CZ:US:2008:4.US.546.08.1
sp. zn. IV. ÚS 546/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Teplicích, U Soudu 1450, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2007 čj. 4 To 125/2007-223 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 5. 2006 čj. 6 T 160/2004-150 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 28. 2. 2008 se P. J. (dále též "stěžovatel" případně "obžalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na osobní svobodu dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základní právo na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny, a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 6 T 160/2004 vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. 5. 2006 byli obžalovaný a obžalovaná S. B. pravomocně uznáni pro skutek rozsudkem popsaný vinnými trestným činem loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona, za což byl obžalovaný odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu uloženém obžalovanému rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 5. 10. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obžalovaný odvolání do výroků o vině i trestu. Namítal, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť rekognice jako stěžejní důkaz nebyla řádně provedena. Policie vytipovala možné pachatele a poškozenému ukázala fotografie různých osob, včetně obou obžalovaných, čímž zmařila účinnost jakýchkoliv dalších rekognicí. Pokud poškozený poznal obžalovaného u hlavního líčení, tak je to logické, neboť obžalovaný byl jedinou civilní osobou v jednací síni. Tvrzení soudu prvého stupně, že poškozený popsal pachatele, je nepřesné, neboť jeho popis byl velmi obecný. Z vyhodnocení stop na místě činu nebyla zjištěna souvislost mezi obžalovaným a poškozeným, stejně jako z dalších důkazů.
Odvolací soud dne 8. 10. 2007 odvolání obžalovaného zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že soud I. stupně řádným a zákonným způsobem provedl všechny dostupné a rozhodující důkazy, které následně vyhodnotil postupem uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy rozvedl způsobem předvídaným v §125 tr. ř.
III.
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na svobodu dle článku 8 odst. 2 a na soudní ochranu dle článku 36 odst. 1 Listiny tím, že byl odsouzen k trestu odnětí svobody způsobem rozporným s trestním řádem. Žádný z provedených důkazů neukazoval ani vzdáleně na jeho vinu. Rekognice byla provedena v rozporu s trestním řádem a k této vadě nepřihlédl ani odvolací soud, který vady řízení bagatelizoval. Naprostý nedostatek důkazů v kombinaci se snahou soudu uznat vinu na základě jednoho nezákonným způsobem získaného svědectví o jeho totožnosti vedly k omezení jeho svobody a porušení práva na soudní ochranu
IV.
Okresní soud v Teplicích, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
V.
Ústavní soud se dále seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Teplicích 6 T 160/2004 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na svobodu a osobní bezpečnost dle článku 8 odst. 1 a 2, věty první Listiny, dle nichž "Osobní svoboda je zaručena"; "Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. ...", jemuž koresponduje článek 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle něhož " Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem; ..."
Ústavní soud k tomu uvádí, že pokud jde o posouzení zákonnosti zbavení osobní svobody, resp. uvěznění podle citovaných článků Listiny a Úmluvy, přichází v úvahu jen posouzení z hlediska procesního, tj. zda byl trest uložen příslušným soudem a v řízení, které lze označit za spravedlivé ve článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Z hlediska hmotného práva, tj. zda uložený trest je stanovený zákonem a pohybuje se v rámci zákonem stanovené trestní sazby, se zákonnost zbavení svobody posuzuje podle článku 39 Listiny, resp. článku 7 Úmluvy, jejichž porušení však stěžovatel nenamítal; ani Ústavní soud neshledal, že by k takovému porušení došlo.
V rámci námitek týkajících se porušení zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 a násl. Listiny resp. čl. 6 Úmluvy, stěžovatel především tvrdil, že jeho odsouzení bylo založeno pouze na jediném a v rozporu s trestním řádem provedeném důkazu, tj. na fotorekognici poškozeným; tuto námitku nepovažuje však Ústavní soud za relevantní. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je totiž uvedeno, že soud k fotorekognici provedené v přípravném řízení nemohl přihlédnout, "neboť bylo v rámci dokazování zjištěno, že ještě před tím, než poškozenému byly předloženy fotografie osob v rámci řádné fotorekognice, byly mu ukázány fotografie, na základě kterých došlo k natypování pachatelů. Byť závěry fotorekognice nemohly sloužit jako důkaz k uznání viny, byla pro soud použitelná výpověď poškozeného, ve které se vyjádřil k popisům pachatelů, a jeho tento popis odpovídal osobám obžalovaných." Výše uvedené tvrzení stěžovatele o tom, že jeho odsouzení bylo založeno pouze na - v rozporu s trestním řádem provedené - rekognici, tak nemá oporu ve spise. Nejen že fotorekognice nebyla jediným důkazem, ale jako důkaz vůbec nebyla připuštěna.
Ústavní soud připomíná, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení na základě zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.), ani hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, neboť to jsou otázky patřící zásadně obecným soudům.
Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře jasně uvedly, že práva obhajoby jsou omezena způsobem neslučitelným se zárukami čl. 6 Úmluvy, pokud se odsouzení zakládá výhradně či v převažující míře na prohlášeních svědka, kterého stěžovatel neměl možnost vyslýchat ani ve fázi vyšetřování, ani v průběhu soudního jednání [srov. např. rozsudek ve věci Mayali proti Francii, 2005, stížnost č. 69116/01, §31-32, uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 5/2005, str. 265 (269)]. K takové situaci však ve věci stěžovatele nedošlo. Při hlavním líčení dne 18. 5. 2006 byli přítomni oba obžalovaní, jejich obhájci i poškozený, kterému mohli jak obžalovaní, tak obhájci klást otázky; ze spisu ani náznakem nevyplývá, že by jim v tom bylo jakkoliv bráněno.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele, nazírané jako celek, lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. května 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu