ECLI:CZ:US:2008:4.US.594.08.1
sp. zn. IV. ÚS 594/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti M. Ž., zastoupeného JUDr. Janem Hostinským, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Drobného 45a, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 47 C 190/99-76 ze dne 2. dubna 2004 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 602/2004-94 ze dne 25. května 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími mu byla odepřena soudní ochrana v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 47 C 190/99 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou dne 27. srpna 1999 domáhal zaplacení 1 300 000 Kč s přísl. po žalované, kterou byla Masarykova univerzita v Brně (dále jen "žalovaná"), z titulu nezaplacení odstupného ve výši 650 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 650 000 Kč v souvislosti s ukončením nájmu nebytových prostor situovaných na ul. Květinářská č. 1. Městský soud v Brně rozsudkem č. j. 47 C 190/99-76 ze dne 2. dubna 2004 žalobu zamítl z důvodu, že závazek k zaplacení smluvní pokuty zanikl v důsledku uzavření nové nájemní smlouvy s Českou spořitelnou a. s. dne 2. října 1996, jejímž předmětem byl pronájem stejných nebytových prostor. Situace, pro kterou bylo odstupné sjednáno, tak podle názoru soudu nenastala. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 26 Co 602/2004-94 ze dne 25. května 2006 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu upřesnění žaloby žalobcem v části, jímž se domáhal příslušenství, změnil s tím, že podmínky pro potvrzení napadeného rozsudku byly dány. Odvolací soud dospěl totiž k závěru, že smlouva o nájmu ze dne 27.dubna 1992 je ve smyslu §39 občanského zákoníku neplatným právním úkonem a proto nemohla vyvolat žádné právní účinky. Odvolací soud provedl podrobné právní posouzení neplatnosti nájemní smlouvy s ohledem na ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění do 2. prosince 1999 a dospěl k závěru, že z důvodu absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy nemohlo dojít ani k platné dohodě o skončení nájmu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením č. j. 28 Cdo 2924/2006-115 ze dne 19. prosince 2007 podané dovolání jako nepřípustné odmítl. Dovolací soud potvrdil závěry učiněné odvolacím soudem ohledně neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 27.dubna 1992 a konstatoval, že za situace, kdy stěžovatel na předmětné nebytové prostory uzavřel s novým vlastníkem nemovitosti Českou spořitelnou a. s. smlouvu o nájmu, která navazovala na nájemní smlouvu uzavřenou s žalovanou, je sice možné se pozastavit nad jednáním strany žalované, která po prodeji budovy odmítla vyplatit stěžovateli odstupné (určené ke krytí jeho obchodní ztráty), nelze však takové jednání (konkrétní úkon) považovat, navíc bez smluvního základu, za zneužití práva pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti jen stručně, bez podrobnější ústavně právní argumentace namítal, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací mu odepřely soudní ochranu tím, že rozhodovaly povrchně a k rozhodnutí o neplatnosti nájemní smlouvy dospěly po neúplném dokazování. Ústavní soud konstatuje, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice se závěry, ke kterým v rovině podústavního práva obecné soudy dospěly. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze při tom ve věci rozhodujícím soudům nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.
Ústavní soud přitom nezasahuje do procesu dokazování a hodnocení důkazů za předpokladu, že obecné soudy postupují v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o. s. ř. Obecné soudy v souladu s uvedenou zásadou provádějí důkazy, které účastníci řízení na základě zásady projednací navrhují, byť nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, pokud dospějí k závěru, že důkazy již provedené dostačují k řádnému a úplnému posouzení věci. Podle ustálené a známé judikatury jsou však soudy povinny i o neprovedených důkazech rozhodnout a odůvodnit, proč tyto důkazy neprovedly. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že Městský soud v Brně tak učinil při jednání konaném dne 2. dubna 2004 (č. listu 73) a v odůvodnění svého rozsudku na str. 25 (č. listu 77). Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 in ASPI). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v §132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v §120 o. s. ř. (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80, str. 259).
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy pak v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Proto Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu