ECLI:CZ:US:2008:4.US.606.08.1
sp. zn. IV. ÚS 606/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky a o ústavní stížnosti Ing. K. W., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 15 C 357/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. října 2006, sp. zn. 11 Co 514/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tím, že těmito rozsudky došlo k porušení jeho Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") garantovaných práv, a to zejména práva na rovnost, práva vlastnit majetek, jakož i dalších principů garantujících naplňování základních lidských práv v právním státě, zejména pak principu právní jistoty a principu ochrany legitimního očekávání.
Okresní soud v Chebu (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 29. března 2006, sp. zn. 15 C 357/2005 rozhodl tak, že se určuje, že Česká republika je vlastníkem a žalobce - Pozemkový fond České republiky (dále jen "Fond") - správcem pozemkové parcely č. 2522/2 zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 12431 pro obec a k.ú. Cheb u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště Cheb (výrok I.). Ve zbývající části, jíž se Fond domáhal určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků ze dne 27. června.2005 (dále jen "smlouva") se žaloba zamítá (výrok II.) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti výrokům I. a III. tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Plzni (dále jen "soud druhého stupně") rozsudkem ze dne 31. října 2006, sp. zn. 11 Co 514/2006 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dovolání podané stěžovatelem proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 1224/2007 odmítl (výrok I.) a Fondu nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel ve svém podání označuje touto ústavní stížností napadená rozhodnutí i právní názory soudu prvního a druhého stupně vycházející z hodnocení právního postavení oprávněných osob podle zákona o půdě v návaznosti na způsob nabytí jejich nároku a interpretaci aplikovaných ustanovení zákona o půdě za právně nesprávné.
Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy prvního a druhého stupně, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť tyto skutečnosti jsou účastníkům známy.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace aplikovaných právních předpisů je záležitostí obecných soudů.
Pokud jde o výklad příslušných ustanovení zákona o půdě provedený obecnými soudy a uváděný v odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy tyto normy vykládaly svévolně bez rozumného odůvodnění. Ústavní soud je toho názoru, že interpretace uvedená těmito soudy v napadených rozhodnutích je zcela správná, logická a řádně odůvodněná a z tohoto pohledu nelze tedy obecným soudům nic vytknout. Naopak výklad předestíraný stěžovatelem jeví se Ústavnímu soudu jako účelový a nesprávný a představuje pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Za uvedených okolností Ústavní soud žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledává.
Závěrem zbývá Ústavnímu soudu vypořádat se s odkazy stěžovatele na rozhodnutí Ústavního soudu.
Prvním z nich je nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05. Podle stěžovatele právní závěry obecných soudů vychází právě ze stanoviska Ústavního soudu vyjádřeného v tomto nálezu, ačkoli však toto stanovisko má být na právní vztah stěžovatele a Fondu nepoužitelné. Tento náhled stěžovatele však Ústavní soud nesdílí. Naopak Ústavní soud je toho názoru, že tento nález je na daný vztah nepochybně aplikovatelný a že soud prvního stupně rozhodl zcela správně v duchu tohoto nálezu, na který ve svém odůvodnění též okazuje. Soud druhého stupně pak toto rozhodnutí zcela správně potvrdil. Nález sp. zn. Pl. ÚS 6/05 byl vydán až poté, co stěžovatel uzavřel s Fondem smlouvu, již shledaly obecné soudy neplatnou. To však nic nemění na tom, že postup Fondu při vydání pozemku a uzavírání smlouvy byl nesprávný. Ve světle citovaného nálezu se tato skutečnost pouze ex post potvrdila.
Pokud jde o stěžovatelem citované další nálezy Ústavního soudu, které dle stěžovatele měly být obecnými soudy na jeho právní vztah s Fondem použity, a to sp. zn. III. ÚS 495/02, II. ÚS 87/94 a I. ÚS 353/04, shledal Ústavní soud, že tyto odkazy jsou nepřípadné a napadená rozhodnutí tak s těmito nálezy ani nemohou být v rozporu.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2008
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu