ECLI:CZ:US:2008:4.US.617.05.1
sp. zn. IV. ÚS 617/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Lubošem Tichým, Václavské náměstí 57, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 12 To 62/2005, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 1 Nt 28/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. 12 To 174/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 2 T 21/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 15. 9. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Nt 28/2005 se stěžovatel domáhal povolení obnovy řízení, neboť dle jeho mínění se vyskytly nové okolnosti, které zásadním způsobem mění závěry proběhlého soudního řízení o jeho vině. Jelikož krajský soud návrhu na obnovu řízení nevyhověl, podal bezprostředně po vynesení rozsudku stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným usnesením vrchního soudu zamítnuta. Stěžovatel ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že usnesení krajského soudu mu bylo doručeno v průběhu měsíce června 2005 a než se mohl seznámit se závěry soudu a než stihl kontaktovat právního zástupce, byla jeho věc vrchním soudem odmítnuta.
V dalším pak stěžovatel dovozuje přípustnost ústavní stížnosti též proti dřívějším rozhodnutím obecných soudů ve věci samé, tj. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 12 To 174/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 2 T 21/2002.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení základních práv a svobod. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud připomíná, že není další odvolací instancí.
Za účelem posouzení předmětného návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 Nt 28/2005, z něhož je zřejmé, že stěžovateli bylo napadené usnesení krajského soudu ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 1 Nt 28/2005 doručeno dne 13. 6. 2005 a jeho právnímu zástupci již 10. 6. 2005. Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu bylo přitom vydáno až 11. 7. 2005, to znamená téměř měsíc po doručení rozhodnutí soudu prvního stupně. O skutečnosti, že návrhu na obnovu řízení nebude soudem prvního stupně vyhověno, se stěžovatel dozvěděl dokonce již 1. 6. 2005. Jak plyne z vyžádaného soudního spisu, zůstal stěžovatel, vyjma blanketní stížnosti do protokolu, ve své věci zcela nečinný a nelze tak přičítat odvolacímu soudu k tíži, že v předmětné věci rozhodl již 11. 7. 2005.
Obecné soudy se návrhem stěžovatele na obnovu řízení zabývaly, své závěry v odůvodnění řádně argumentovaly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. 12 To 62/2005 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2005 sp. zn. 1 Nt 28/2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Dovozuje-li stěžovatel z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, že lze shledat přípustnost předmětné ústavní stížnosti i ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 12 To 174/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 2 T 21/2002, je třeba konstatovat, že tato interpretace je mylná. Co se týče procesní stránky, je původní rozhodnutí ve vztahu k obnově řízení zcela samostatným typem řízení a nelze tak přistoupit na myšlenku zachování lhůty k podání ústavní stížnosti i ve vztahu k původnímu soudnímu řízení. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, na které stěžovatel výslovně odkazuje, poukazuje právě na skutečnost, že návrh na povolení obnovy řízení se nepovažuje za poslední opravný prostředek ve věci. Jak vyplynulo z šetření provedeného Ústavním soudem, bylo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1206/2003 doručeno stěžovateli dne 11. 2. 2004 a jeho právnímu zástupci dne 6. 2. 2004, přičemž předmětná ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 14. 9. 2005. Chtěl-li tedy stěžovatel výše citovaná rozhodnutí obecných soudů napadnout ústavní stížností, měl tak učinit ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 12. 2003 sp. zn. 6 Tdo 1206/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2003 sp. zn. 12 To 174/2002 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2002 sp. zn. 2 T 21/2002 odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu