ECLI:CZ:US:2008:4.US.632.08.1
sp. zn. IV. ÚS 632/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele Mgr. Ing. P. K., zastoupeného Mgr. Danielem Procházkou, advokátem se sídlem Božetěchova 866/9, Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 2 To 636/2007-350 ze dne 19. 12. 2007 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 6 T 1/2000-341 ze dne 27. 11. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 3. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2008, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 6 T 1/2000-341 ze dne 27. 11. 2007 rozhodl o jeho žádosti ze dne 12. 10. 2007 o přiznání odměny ustanoveného obhájce a náhrady hotových výdajů ve výši 18 564 Kč za uskutečněné úkony obhajoby obžalované Z. B. tak, že se nárok zamítá. Rovněž stížnost, kterou stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, byla usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), č. j. 2 To 636/2007-350 ze dne 19. 12. 2007 zamítnuta. Stěžovatel měl za to, že vydáním těchto rozhodnutí byl porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. princip právní jistoty a princip důvěry občanů v právo z těchto ustanovení vyplývající.
Stěžovatel konstatoval, že obecné soudy již ve věci jeho žádosti o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů rozhodovaly, a to v roce 2004, nicméně tehdy žádosti nevyhověly s odkazem na prekluzi nároku dle §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., účinného od 1. 1. 2004. Tento postup se později ukázal být v rozporu s následnými nálezy Ústavního soudu, stěžovatel proto v roce 2007 opětovně požádal o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů a poukázal přitom na tato rozhodnutí. Krajský soud se s jeho argumentací, o níž opřel důvodnost své žádosti, ztotožnil, nicméně konstatoval, že ve věci již bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto a nelze tedy pro překážku rei iudicatae vydat nové rozhodnutí, byť rozhodnutí původní bylo zjevně nesprávné. S tímto názorem krajského soudu stěžovatel nesouhlasil, neboť se domníval, že ani překážka věci rozhodnuté nemůže odůvodnit zachovávání stavu navozeného protiústavním rozhodnutím. Stěžovatel dále dovozoval, že výrok soudu ve věci žádosti o odměnu a náhradu hotových výdajů má pouze deklaratorní povahu, neboť předmětný nárok vyplývá přímo ze zákona. Tento nárok přitom trvá až do okamžiku, dokud o něm není ústavně konformním způsobem rozhodnuto. Jestliže obecné soudy zamítly v roce 2004 jeho žádost bez věcného přezkoumání, kvůli prekluzi nároku, nemůže takové rozhodnutí tvořit překážku rei iudicatae, jedná se o obdobu odmítnutí žaloby bez jejího věcného přezkoumání v civilním řízení. Nadto okresní soud v obou případech, tzn. jak ve svém rozhodnutí z 29. 9. 2004, tak v rozhodnutí ze dne 27. 11. 2007, formuloval výrok tak, že se "nárok zamítá". Stěžovatel však nežádal o přiznání nároku, který vyplývá přímo ze zákona, nýbrž o stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů. I z tohoto důvodu nemůže tvořit rozhodnutí okresního soudu ze dne 29. 9. 2004 překážku věci rozhodnuté.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na skutečnost, že první nález Ústavního soudu, týkající se předmětné problematiky, sp. zn. I. ÚS 344/04, byl vydán až dne 15. 12. 2004. Byla tak navozena situace, kdy stěžovatel, který uplatnil svůj nárok řádně a včas, byl znevýhodněn vůči jiným ustanoveným obhájcům, kteří své nároky uplatnili až po vydání tohoto nálezu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení krajského soudu č. j. 2 To 636/2007-350 ze dne 19. 12. 2007 a usnesení okresního soudu č. j. 6 T 1/2000-341 ze dne 27. 11. 2007 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
V prvé řadě je nutno konstatovat, že se stěžovatel mýlí, dovozuje-li, že právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu, může sám o sobě vést k revizi pravomocných rozhodnutí obecných soudů vydaných v jiných skutkově shodných kauzách. Jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti konstatoval, jedním ze základních principů právního státu je princip právní jistoty. Tento princip se projevuje mimo jiné i v požadavku, aby řešení dané soudy konečným způsobem jakémukoli sporu již nebylo v budoucnu zpochybňováno. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 410/2000 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 20, usnesení č. 37, str. 341 a násl.) Ústavní soud dovodil, že "okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu zahrnuje posouzení právní otázky, kterou odvolací soud posoudil v jiné věci dříve jinak, nečiní z nálezu rozhodnutí, jež by bylo důvodem obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Ústavní soud je si sice vědom toho, že zajisté existuje bezpočet věcí rozhodnutých, pokud jde o právní posouzení věci, odchylně od toho, jak sám později judikoval, nemůže nicméně odhlédnout od toho, že povolení obnovy řízení z tohoto důvodu by nevyhnutelně vedlo s ohledem na vznik bezpočtu nových právních vztahů k narušení principu právní jistoty." Tento právní názor, byť vyslovený ve vztahu k civilnímu řízení, platí obdobně ve všech ostatních typech řízení. Není-li vyslovení odlišného právního názoru důvodem pro povolení obnovy řízení, tím spíše nemůže být důvodem pro prosté ignorování těchto rozhodnutí, jak navrhoval stěžovatel ve své ústavní stížnosti. Takový postup by nevedl k nastolení právní jistoty, ale naopak k jejímu úplnému popření. Je především věcí účastníků řízení, aby byli dostatečně bdělí při ochraně svých ústavně zaručených práv. Stěžovateli nic nebránilo v tom, aby usnesení okresního soudu č. j. 6 T 1/2000-307 ze dne 29. 9. 2004, jímž byla zamítnuta jeho první žádost, resp. usnesení krajského soudu sp. zn. 2 To 1131/2004 ze dne 27. 10. 2004, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí okresního soudu, včas napadl cestou ústavní stížnosti. Jestliže tak neučinil, nemůže již následně pravomocná rozhodnutí obecných soudů o jeho žádosti zpochybnit. Skutečnost, že okresní soud formuloval svůj výrok tak, že se nárok stěžovatele zamítá, nemá na existenci překážky věci rozhodnuté žádný vliv, podstatné je, že skutkový stav, o němž obecné soudy rozhodovaly prostřednictvím napadených rozhodnutí, byl shodný se skutkovým stavem, o němž již bylo v minulosti pravomocně rozhodnuto usnesením okresního soudu č. j. 6 T 1/2000-307 ze dne 29. 9. 2004, resp. usnesením krajského soudu sp. zn. 2 To 1131/2004 ze dne 27. 10. 2004. Obecné soudy tedy nepochybily, jestliže žádost stěžovatele ze dne 12. 10. 2007 o přiznání odměny ustanoveného obhájce a náhrady hotových výdajů zamítly.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu