ECLI:CZ:US:2008:4.US.635.08.1
sp. zn. IV. ÚS 635/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. R. N., právně zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Praha 4, Urbánkova 3360, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. listopadu 2007, č.j. 5 Tdo 1220/2007-509, a Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. května 2007, č.j. 3 To 175/2007-479, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. června 2006, č.j. 12 T 152/2005-436, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo dovolávat se svých práv u nezávislého nestranného soudu, zaručené v čl. 90 Ústavy ČR a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále práva zaručeného v čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jinou újmu lze za jeho spáchání uložit. Dále uvedl, že byl zkrácen v právu, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích, které stanoví zákon, zaručeným v čl. 2 odst. 2 Listiny, přičemž musí být šetřena jejich podstata a smysl (čl. 4 Listiny), a konečně i právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Dále mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu ve všech typech obchodních společností, družstev i neziskových organizací na dobu dvou let. Poškozená společnost pak byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byl stěžovatel zproštěn obžaloby ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 2 trestního zákona, neboť v obžalobě uvedený skutek nebyl trestným činem.
Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Ostravě zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle a podrobně uvedl, že byl shledán vinným a odsouzen proto, že svému nástupci, národnímu tajemníkovi organizace IAESTE ČR, ani jiné oprávněné osobě nepředal účetnictví organizace za období let 2000 a 2001, které byl z titulu své funkce povinen vést, a tím ohrozil včasné a řádné vyměření daně z příjmu. Podrobně popsal průběh řízení i závěry obecných soudů.
Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily věc jak skutkově tak i právně, když v nepředání dokladů shledali jejich zatajení. S názorem stěžovatele na nesprávnou kvalifikaci se ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který ve vyjádření k dovolání navrhl vyhovět mimořádnému opravnému prostředku. Z jeho vyjádření plyne, že za zatajení nelze považovat neoprávněné zadržování účetních dokladů a jejich nepředání oprávněné osobě.
Dále se podle stěžovatele soudy prvého a druhého stupně řádně nevypořádaly s jeho námitkami a ani Nejvyšší soud ČR se řádně nevypořádal s námitkami Nejvyššího státního zastupitelství. Se závěry Nejvyššího soudu ČR se stěžovatel neztotožnil a má za to, že Nejvyšší soud ČR se měl zaměřit nejen na otázku naplnění dovolacích důvodů, ale i na to, zda nedošlo k porušení základních práv stěžovatele v souladu s čl. 4 odst. 4 Ústavy ČR.
Napadená rozhodnutí nebyla podle stěžovatele vyčerpávajícím způsobem odůvodněna a v řízení zůstala řada opomenutých důkazů, což vedlo k jeho zkrácení v základních právech. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 152/2005, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele je opakováním jeho obhajoby a zejména jeho dovolání, což stěžovatel sám ve svém podání uvedl, za situace, kdy právě rozhodnutí dovolacího soudu považuje za výrazný zásah do svých zaručených práv.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozhodnutí postupem, který stanoví právě §125 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídají.
Pokud tedy obecné soudy při svém rozhodnutí respektovaly podmínky stanovené v trestním řádu a uvedly, na základě jakých okolností dospěly ke svým závěrům, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve své judikatuře, toto hodnocení nově posuzovat a hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
Jak soud prvého stupně, tak i soud odvolací dostály svojí zákonné povinnosti a věcí se řádně a úplně zabývaly. Svá napadená rozhodnutí důkladně a podrobně odůvodnily a vysvětlily jak se vyrovnaly s předloženými námitkami. I Nejvyšší soud ČR se vypořádal s námitkami stěžovatele v dovolání a státního zástupce ve vyjádření k dovolání. V odůvodnění napadeného usnesení popsal, co jej vedlo k odmítnutí mimořádného opravného prostředku, v čem nesouhlasí se závěry státního zastupitelství, přičemž odkázal na předchozí rozhodnutí. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu ČR neztotožnil, neznamenají automaticky to, že by takovým rozhodnutím došlo k zásahu do zaručených práv.
Jinými slovy řečeno, právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud na základě procesních předpisů, které jsou konkrétním vyjádřením procesních zásad. Jen obecný soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu. V daném případě tak soudy učinily a dospěly k závěru, který sice není shodný s očekáváním stěžovatele, ale nejedná se o rozhodnutí, k němuž by soudy dospěly na základě nesprávného či nezákonného postupu v řízení ve věci samé.
Pluralita názorů na lidské jednání, zejména pak v trestních věcech, klade zvýšený důraz na činnost specializovaných orgánů veřejné moci. Obecné soudy své povinnosti dostály. Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že jejich postupem došlo v jeho věci k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího osudu patné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Soudy v řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu