ECLI:CZ:US:2008:4.US.874.08.1
sp. zn. IV. ÚS 874/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. P., zastoupeného Mgr. Ivanou Quittovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Nový Jičín, Msgr. Šrámka 1183/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007 č. j. 5 Tdo 960/2007-265, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. prosince 2006 č. j. 4 To 212/2006-232 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. října 2004 č. j. 5 T 192/2001-835, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. dubna 2008 se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že označené soudy svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele vyplývající z Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy.
Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 5 T 127/2001, 5 T 192/2001, 5 T 133/2002 a 5 T 147/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. října 2004 č. j. 5 T 192/2001-835 uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se dopustil skutkem blíže konkretizovaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roků. Stěžovateli byl rovněž uložen peněžitý trest ve výměře 12 000,- Kč. Na základě odvolání stěžovatele a státního zástupce v neprospěch stěžovatele, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. června 2005 sp. zn. 4 To 151/2005 částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu sám znovu ve věci rozhodl tak, že stěžovateli uložil podle §250a odst. 3 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků. Dále stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 12 000,- Kč, jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. června 2006 sp. zn. 5 Tdo 614/2006-II tak, že napadený rozsudek zrušil a přikázal krajskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Na podkladě rozhodnutí dovolacího soudu Krajský soud v Ostravě znovu rozhodl rozsudkem ze dne 18. prosince 2006 č. j. 4 To 212/2006-232 tak, že v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. října 2004 č. j. 5 T 192/2001-835 a podle §259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se stěžovatel dopustil tím, že dne 20. ledna 1999 v Novém Jičíně v budově agentury České pojišťovny, a. s., oznámil odsouzený J. V. za stěžovatele a odsouzený R. A. na žádost odsouzeného J. V. za pojištěného A. S., se záměrem získat pojistné plnění, na které nebyl právní nárok, prostřednictvím vyplněných tiskopisů "Dotazník poškozeného" a "Oznámení nehody k zákonnému pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorového vozidla", že dne 12. ledna 1999 na silnici III/44212 mezi Heřmánkami a Heřmanicemi zavinil odsouzený R. A. jako řidič osobního vozidla zn. Škoda 100 dopravní nehodu s osobním vozidlem stěžovatele a stěžovatel, vystupující jako fiktivní poškozený, dne 11. února 1999 neoprávněně převzal od České pojišťovny a. s., v její agentuře v Novém Jičíně, finanční částku 186 600,- Kč. Za to stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, přičemž výkon trestu odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Stěžovateli dále uložil peněžitý trest ve výši 12 000,- Kč a uložil mu povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené České pojišťovně, a. s., částku 186 600,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % s účinností od 1. srpna 2001 do zaplacení. Poškozenou Českou pojišťovnu, a. s. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal krajský soud na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. září 2007 č. j. 5 Tdo 960/2007-265 odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod spatřuje stěžovatel v tom, že soudy obou stupňů neprovedly navrhované důkazy a provedené důkazy byly hodnoceny v rozporu se zásadami trestního řízení, soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedených dokazováním, rozhodnutí soudů nejsou řádně odůvodněna a zejména pak není zřejmé, jak se soudy vypořádaly s obhajobou stěžovatele a o které konkrétní důkazy opřely svůj závěr, že se skutku dopustil jako pomocník a úmyslně. Stěžovatel od počátku svoji vinu popíral a uvedl, že osobní automobil, který byl užit ke spáchání trestného činu, nikdy nevlastnil, nepřihlašoval ani neodhlašoval, tudíž nemohl být srozuměn, že s tímto vozidlem byla fingována dopravní nehoda a že se stal poškozeným s nárokem na pojistné plnění. Podle názoru stěžovatele se soudy obou stupňů nezabývaly naplněním subjektivní stránky pomoci ke spáchání trestného činu podvodu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení, nemůže ani tyto orgány nahrazovat a není ani není další odvolací instancí proti rozhodnutí obecných soudů a hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, jakož i zjišťováním skutkového stavu nezbytného pro jejich rozhodnutí se zabývá zpravidla jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
V trestním řízení platí zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů - ustanovení §2 odst. 6 a §125 trestního řádu. Zásada volného hodnocení důkazů mimo jiné znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při tomto zhodnocení nemůže soud postupovat libovolně, jeho vnitřní přesvědčení o správnosti či nesprávnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení musí být tedy odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí a být jejich logickým důsledkem, což má soud za povinnost náležitým způsobem rozvést v odůvodnění rozhodnutí. Dle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu mají obecné soudy postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jak však vyplývá z nauky i obecně dostupné judikatury Ústavního soudu, obecné soudy jako orgány činné v trestním řízení nejsou v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu. Jsou však povinny každým důkazním návrhem se zabývat, a ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2194/07 in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud neshledal, že by se obecné soudy v trestní věci stěžovatele jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám, jde-li o prováděné dokazování, hodnocení důkazů či odůvodnění skutkových zjištění. Soud prvního stupně i soud odvolací podrobně a logicky vysvětlily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Ústavní soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatele, že se ve věci rozhodující soudy nezabývaly důkazy, které by svědčily v jeho prospěch. Krajský soud v rozsudku ze dne 18. prosince 2006 č. j. 4 To 212/2006-232 podrobně vyložil, které skutkové okolnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel (srov. §125 odst. 1 trestního řádu). Trestný čin, pro který byl stěžovatel odsouzen, byl vyšetřován v souvislosti s rozsáhlou trestnou činností pojistných podvodů, přičemž v původní věci vedené pod sp. zn. 5 T 127/2001 byla obžaloba podána na celkem 19 obžalovaných, v průběhu řízení před nalézacím soudem s ohledem na přítomnost či nepřítomnost jednotlivých obžalovaných a aktuální procesní podmínky ke konání hlavního líčení, docházelo průběžně k vylučování či spojování trestních řízení proti jednotlivým obžalovaným. Ohledně stěžovatele byla trestní řízení vedena pod sp. zn. 5 T 127/2001, 5 T 192/2001 a 5 T 147/2004. Stěžovatel po celou dobu trestního řízení protiprávní jednání kladené mu za vinu popíral, připustil toliko, že zná odsouzené V., B. a A. U výslechu dne 14. března 2001 tvrdil, že se mu v roce 1998 ztratily doklady (pas, občanský a řidičský průkaz). Po předestření, že na protokolu o dopravní nehodě jsou uváděna čísla nových dokladů stěžovatele uvedl, že tyto mu odcizeny nebyly, nicméně nad nimi několikrát ztratil kontrolu, když je např. odložil s příruční taškou o víkendu doma. Ze zprávy Městského úřadu Odry (založeného u č. listu 690 spisu sp. zn. 5 T 192/2001) vyplynulo, že stěžovatel v letech 1997 - 2000 disponoval osmi osobními motorovými vozidly a jako vlastník vozidla VW Golf byl evidován od 7. ledna 1999 do 22. března 1999. K údajné dopravní nehodě mělo dojít dne 12. ledna 1999, vyplněné formuláře k pojistnému plnění byly na České pojišťovně, a. s. podány dne 20. ledna 1999 a dne 11. února 1999 došlo k převzetí pojistného plnění od svědka Ing. M. S. ve výši 186 600,- Kč šekem č. 1871171-13 po předložení platného občanského průkazu na agentuře České pojišťovny, a. s. v Novém Jičíně. Znalkyně z oboru kriminalistika, specializace expertíza ručního písma PhDr. V. M. (č. listu 110-121 spisu sp. zn. 5 T 127/2001 a č. listu 262 spisu sp. zn. 5 T 192/2001) uzavřela, že na šeku České pojišťovny, a. s. se pravděpodobně jedná o pravý podpis stěžovatele, na podpisu o záznamu o malé dopravní nehodě může stěžovatel přicházet v úvahu jako pisatel podpisu a vyloučila, že byl stěžovatel autorem podpisů na dalších předložených materiálech. Krajský soud trestnou činnost stěžovatele, konkrétně že při absenci realizované dopravní nehody zcela neoprávněně inkasoval od České pojišťovny, a. s. finanční částku 186 600,- Kč, pak kvalifikoval jako pomoc k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §250 odst. 2 trestního zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
K námitce, že soudy neprovedly navrhované důkazy Ústavní soud konstatuje, že z protokolu o veřejném zasedání u Krajského soudu v Ostravě dne 18. prosince 2006 (č. listu 226 spisu sp. zn. 5 T147/2004) vyplývá, že obhájkyně stěžovatele trvala na provedení důkazů, které navrhla u předchozího veřejného zasedání konaného dne 28. listopadu 2006 na č. listu 212 - 213, tj. opětovný výslech svědků V., A., S. a svědkyně T., výslech svědka T., vypracování nového znaleckého posudku z oboru grafologie stran toho, zda stěžovatel psal a podepisoval přihlášku a odhlášku vozidla VW Golf na dopravním inspektorátu a vyžádání směrnic České pojišťovny, a. s. ohledně jejich likvidační praxe. Soud po závěrečné poradě návrhy na doplnění dokazování zamítl (č. listu 228 spisu sp. zn. 5 T 147/2004). Krajský soud pak v odůvodnění rozsudku ze dne 18. prosince 2006 č. j. 4 To 212/2006-232 uvedl, že doplněné dokazování v řízení před odvolacím soudem nemělo žádný zásadní význam na rozhodnutí o vině stěžovatele, neboť považuje provedenými důkazy vinu stěžovatele za nesporně prokázanou. Dále na str. 8 až 10 vysvětlil, proč navrhované důkazy neprovedl a konstatoval, že stěžovatel zcela evidentně písemnosti k vlastnictví vozidla nevyhotovil, nevypsal ani nepodepsal, nicméně je naprosto nesporné, že jeho doklady byly pro podchycení dopravní nehody užity, přičemž se takto muselo stát s jeho vědomím. V dovolání směřujícím proti rozsudku krajského soudu ze dne 19. dubna 2007 stěžovatel opětovně namítal, že nikdy vlastníkem havarovaného vozidla nebyl, že někdo zneužil jeho osobní údaje a zaregistroval předmětný automobil na jeho jméno, přičemž soudy opakovaně odmítaly provést dokazování v tomto směru. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání stěžovatelem předložené dovolací námitky, včetně tvrzené námitky nenaplnění subjektivní stránky pomoci ke spáchání trestného činu podvodu podrobně vysvětlil a odůvodnil, proč je neakceptoval. Nejvyšší soud rovněž konstatoval, že krajský soud sice opomenul ve výroku o vině citovat též ustanovení §250 odst. 1 trestního zákona, toto pochybení však nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele. O právní kvalifikaci skutku totiž nelze mít žádných pochyb, neboť úplné slovní vyjádření trestného činu stěžovatele je obsaženo v tzv. právní větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a takové označení trestného činu nelze zaměnit s jiným trestným činem a je z něj patrná i příslušná trestní sazba.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988).
Ústavní soud konstatuje, že námitky vznesené v ústavní stížnosti se v podstatě shodují s námitkami, které stěžovatel vznášel v průběhu řízení před obecnými soudy a se kterými se ve věci rozhodující soudy vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Porušení zásady volného hodnocení důkazů nebylo shledáno a rovněž nebylo shledáno, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné dále opakovat argumentaci již uvedenou v odůvodnění napadených rozhodnutí a proto v tomto směru na tato odůvodnění odkazuje.
Z ústavního principu presumpce neviny, garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného" (in dubio pro reo), které jsou promítnuty v příslušných ustanoveních trestního řádu (§2 odst. 2, 5 a 6), vyplývá, že jsou-li možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno a tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného. Porušení zásady in dubio pro reo však může založit důvod k zásahu Ústavního soudu do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů, jen tehdy, "přehlédne-li obecný soud ústavně-právní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo" (srov. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 in http://nalus.usoud.cz). Porušení zásady in dubio pro reo však nebylo v předmětném trestním řízení shledáno. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při výkladu aplikovaných ustanovení §10 odst. 1 písm. c) a §250 odst. 1, 2 trestního zákona jeho účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly ho izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel pomoci k trestnému činu podvodu dopustil.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou či Úmluvou chráněného základního práva. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. července 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu