Rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 15.01.2008, sp. zn. Pl. ÚS 24/07 [ usnesení / MUSIL / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.24.07.2
Návrh na zrušení části zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, (tzv. reforma veřejných rozpočtů)
ECLI:CZ:US:2008:Pl.US.24.07.2
sp. zn. Pl. ÚS 24/07UsneseníÚstavní soud ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická rozhodl dne 15. ledna 2008 ve věci návrhu skupiny 67 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem Mgr. Michalem Haškem, na zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, resp. na zrušení některých částí tohoto zákona, resp. na zrušení některých ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, resp. na zrušení některých ustanovení zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, ve znění pozdějších předpisů, resp. na zrušení některých ustanovení zákona České národní rady č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve znění pozdějších předpisů, resp. na zrušení některých ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a 2) Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a za účasti A) skupiny 43 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem JUDr. Vojtěchem Filipem a B) skupiny 19 senátorů Parlamentu České republiky, zastoupené JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova 17, 612 00 Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:Městský soud v Brně, za který jedná předseda senátu JUDr. Jiří Horák, není vedlejším účastníkem řízení v této věci.Odůvodnění:Před Ústavním soudem je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 24/07 řízení o návrhu skupiny 67 poslanců Parlamentu České republiky, zastoupené poslancem Mgr. Michalem Haškem, na zrušení zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, resp. částí tohoto zákona, resp. na zrušení jednotlivých ustanovení shora uvedených zákonů.Podáním ze dne 21. 11. 2007, označeným jako „Oznámení Městského soudu v Brně o vstupu do již zahájeného řízení jako vedlejší účastník“, se Městský soud v Brně domáhal, aby s ním bylo dle §35 odst. 2zákona o Ústavním soudu nakládáno jako s vedlejším účastníkem, neboť jeho předchozí návrh ze dne 12. 11. 2007 byl usnesením Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/07 ze dne 21. 11. 2007 odmítnut pro překážku litispendence.S Městským soudem v Brně však nemůže být jako s vedlejším účastníkem jednáno, a to z následujících důvodů:Vedlejší účastenství vzniká v případě, že Ústavní soud již v téže věci jedná, podal-li pozdější návrh oprávněný navrhovatel. Tímto oprávněným navrhovatelem by mohl být v obecné rovině i soud, a to na základě článku 95 odst. 2Ústavy. Tento článek uvádí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Stěžejní otázkou v projednávaném případu je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon, „jehož má být při řešení věci použito“. Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, má tedy být takové ustanovení užito při rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost právního předpisu, je nezbytná aplikace takového předpisu v dané věci a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti (srov. usnesení Pl. ÚS 39/2000, Sb. n. u. sv. č. 20, str. 353; usnesení Pl. ÚS 20/02, Sb. n. u. sv. č. 28, str. 477).Ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 50 C 259/2007, z níž vzešel shora uvedený požadavek na vedlejší účastenství, byla podána dne 5. 11. 2007 soudcem Městského soudu v Brně JUDr. Michaelem Vrtkem žaloba, kterou se vůči České republice – Městskému soudu v Brně domáhá zaplacení částky ve výši 2.600,- Kč, o kterou mu bude za měsíc leden 2008 zkrácen plat a paušální náhrada výdajů, na které by měl nárok, nebýt zmrazení platu provedeného ustanoveními článku XLVIII, části třicáté zákona č. 261/2007 Sb.Dle ustálené soudní praxe i doktríny lze uplatnit své právo u soudu ve chvíli, kdy se stane nárokem, neboli actio nata. Tímto nárokem se stává poté, co měl dlužník poprvé splnit svůj závazek. V projednávaném případu však jde o nedospělou pohledávku, neboť vůbec není jisté, zda a v jaké výši bude skutečně žalobci újma způsobena. Městský soud se tedy vůbec neměl dostat k úvahám o případné protiústavnosti zákona č. 261/2007 Sb., neboť měl žalobu zamítnout jako předčasnou. Z ustanovení článku 95 odst. 2Ústavy vyplývá pro obecný soud právo i povinnost předložit věc Ústavnímu soudu pouze při existenci reálného sporu a nikoliv za účelem zjištění názoru Ústavního soudu na určité právní otázky.Na základě výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že Městský soud v Brně nebyl oprávněným navrhovatelem ve smyslu §35 odst. 2zákona o Ústavním soudu, což jeho vedlejší účastenství v nyní projednávané věci vyloučilo.Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.V Brně dne 15. ledna 2008Pavel Rychetskýpředseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové k usnesení ze dne 15. 1. 2008 sp. zn. Pl.ÚS 24/07Nemohu se ztotožnit ani s výrokem ani s odůvodněním uvedeného usnesení, a to z následujících důvodů:V dané věci bylo původně rozhodnuto příslušným senátem Ústavního soudu usnesením ze dne 21.11.2007 sp.zn. Pl.ÚS 27/07 tak, že byl odmítnut návrh Městského soudu v Brně na zrušení ustanovení bodu 1. písm. a), b), bodu 2., článku XLVIII., o mimořádném opatření při určování výše platu a některých náhrad výdajů představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců v letech 2008 až 2010, části třicáté zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, a to pokud se týká soudce okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu pro překážku litispendence jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.Zastávám názor, že tímto rozhodnutím čtvrtého senátu bylo rovněž, byť nikoli výslovně (s čímž ovšem zákon ani nepočítá a počítati nemůže, viz dále), rozhodnuto i o vedlejším účastenství navrhovatele. Podle obecného ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou vedlejšími účastníky řízení ti, o nichž to stanoví tento zákon. Z nálezu ve věci Pl. ÚS 52/03 plyne, že postavení vedlejšího účastníka nelze přiznat, neboť vzniká přímo ze zákona. Komentářová literatura (Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu – komentář, 2.vydání C.H.Beck, 2007, s. 410) k tomu dodává: „Případ, že by o něm (roz. vedlejším účastenství) bylo možno v pochybnostech rozhodnout (dle §28 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nepřichází do úvahy, neboť toto postavení plyne jednoznačně z usnesení Ústavního soudu podle §35 odst. 2.“ Procesní ustanovení obsažená ve zvláštní části zákona o Ústavním soudu týkající se řízení o kontrole norem speciální ustanovení o vedlejším účastenství neobsahují.Pokud tedy byl čtvrtým senátem shora zmíněný návrh odmítnut pro litispendenci, bylo tak implicitně rozhodnuto i o vedlejším účastenství, neboť před tímto rozhodnutím si musel čtvrtý senát odpovědět i na otázku, zda návrh podává oprávněný navrhovatel, neboť je zřejmé, že k posouzení návrhu z hlediska jeho projednatelnosti lze přistoupit až poté, co byla kladně zodpovězena otázka, že návrh je podáván subjektem, který disponuje oprávněním jej podat, tj. relevantně projevit vůli. Je přece zřejmé, že by postrádalo jakýkoli smysl vyzývat neoprávněný subjekt k tomu, aby odstraňoval vady návrhu.Právně irelevantní je však můj názor o tom, že navrhovatel nebyl v daném případě oprávněným navrhovatelem a jeho návrh měl být odmítnut dle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm.c) zákona o Ústavním soudu, neboť jím napadená ustanovení nebyla v době podání jeho návrhu aplikovatelná, když čl. LXXXI. b. 1 shora uvedeného zákona stanovil legisvakanci tak, že zákon (až na výjimky v něm vymezené) měl nabýt účinnosti dnem 1. ledna 2008 a soud je oprávněným navrhovatelem toliko v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy (§64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Je přitom zcela zřejmé, že neúčinný zákon není způsobilý aplikace. Nelze přehlížet, že Ústavní soud již ve své judikatuře dovodil, že k oprávněnosti soudu navrhnout zrušení zákona nebo jeho části je nezbytná jeho reálná, nikoli jen hypotetická aplikace (usnesení Pl. ÚS 39/2000 nebo Pl.ÚS 20/02), což je závěr, který se nepochybně vztahuje i k reálné aplikaci napadeného ustanovení z hlediska času. Jinými slovy, oprávněnost soudu jako navrhovatele závisí od toho, že napadané ustanovení bude aplikovatelné v okamžiku, kdy soud činí podání k Ústavnímu soudu. Kdyby byla naopak připuštěna oprávněnost soudu v situaci jako byla tato, pak připouštíme jen jeho hypotetickou aplikovatelnost. Irelevance tohoto prezentovaného názoru ovšem vyplývá z toho, že usnesení čtvrtého senátu nabylo právní moci a stalo se závazným, byť jen pro účastníky řízení a jen v rozsahu toho, co řešilo (zde řešena otázka litispendence a z ní plynoucí vedlejší účastenství), když otázky závaznosti usnesení samozřejmě nelze vtahovat pod aplikační záběr čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR.Stejně irelevantní by ovšem měl zůstat názor pléna na danou věc, které jej však projevilo v usnesení, k němuž se vymezuji. Svým postupem si totiž plénum atrahovalo kompetenci, kterou nemá, totiž přezkoumat (opravit) důvod odmítnutí podaného návrhu. Plénum totiž na rozdíl od příslušného čtvrtého senátu dospělo k závěru, který sdílím, byť s jiným odůvodněním, totiž, že Městský soud nebyl oprávněným navrhovatelem. Za nepřípadnou ale považuji úvahu pléna řešící otázku, jak měl Městský soud v Brně naložit se samotnou žalobou, neboť to v mých očích není otázka, kterou by měl Ústavní soud řešit. Problémem však zůstává nedostatek kompetence pléna k posouzení věci senátem již rozhodnuté, což mne vede k přesvědčení, že v daném případě jde o rozhodnutí přijaté ultra vires se všemi důsledky, které se k takovému postupu váží (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil, Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Aspi, a.s., 2007, s. 52). Rozhodnutí, k němuž disentuji považuji za kolidující s principem právní jistoty a principem předvídatelnosti práva, přičemž váha těchto principů daných postupem pléna v sázku nekoresponduje s reálnou bezvýznamností tohoto usnesení, vezmeme-li v úvahu, že Městský soud v Brně může návrh opakovat. Eliška Wagnerová